Rozlousknout ukrajinský oříšek se nepovedlo

Sosnowiec 15.6.2019 - Dodržujeme tradici a partnerské závazky takže jsme i letos odjeli do Sosnowce v katovické aglomeraci na letošní 29. ročník Mezinárodního turnaje dětí a mládeže Felikse Mikiciuka (Feliks na snímku). Ale turnaj byl letos velmi slabě obsazen, v soutěži U12 hráli kromě domácích „Kolibříků“ jen naši a ukrajinští mladší žáci. A to bývaly časy, kdy v turnaji startovaly velšské, francouzské, rumunské, ruské a ukrajinské týmy. Ale to bývalo, letos se v kategorii U12 sešly jen tři týmy, z toho domácí Koliber neměl ani dostatek hráčů, takže to podstatné se odehrálo mezi našimi mladšími žáky a ukrajinskou Dmytrivkou. V kategorii U16, ve které hrál domácí Koliber a dvě ukrajinská družstva Darnica Kyjev a Irpiň, jsme letos nestartovali.

Foto v náhledu: Kristýna Rapantová (11 let) pokládá svou první pětku v mezinárodním utkání

Turnaj v Sosnowci už delší dobu trpí nedostatkem organizace, není ovšem divu, když celý stojí na jediných dvou lidech, ale hlavně na člověku tisíce funkcí Darkovi Wolanovi, který dělá od předsedy až po trenéra všechno a pomáhají mu snad jen kadeti. Určení systému soutěže a časového harmonogramu, dohoda o velikosti hřiště, počtu hráčů a pravidlech se soupeři a rozhodčími, je na trenérech a vedoucích družstev. Snad proto se do turnaje nehlásí polská družstva, a to ani ta nejbližší, jako jsou Katovice, Krakov nebo Čenstochová.

Ovšem pro naše mladší žáky jsou takové turnaje, jakým byl italský Minirugby Sei Nazioni ve Vimercate, krakovský Obwarzanek nebo nyní sosnoviecký Mikiciuk, velmi důležité. Moravská turnajová série je sice vynikající, ale pro hráče už je dost stereotypní, vždyť se v průběhu sezóny střetnou s ostatními soupeři třináctkrát. A mezinárodní turnaj, byť za humny v blízkém Polsku, je pro žáky důležitý v poznání jiného způsobu hry a naši hráči zkušenosti rychle vstřebávají a rychle se učí a hlavně jsou daleko odolnější psychicky, nehroutí se, když hrají proti silnému soupeři.

Ukázalo se to v utkáních proti GARTu Dmytrivka, v prvním utkání měli naši kluci a děvčata dost problémů s rychlými a někdy na hranici regulérnosti hrajícími lídry týmu, kteří odmítali údery předloktím do krku nebo obličeje našich ne zrovna správně skládajících hráčů, i tak je to pro postižené poučné, prostě se musejí odhodlat, musejí překonat strach a složit za nohy, ostatně je dávno známo, že to je nejbezpečnější a nejlepší způsob zastavení jakkoliv velkého soupeře. Hru Dmytrivky tvořili tři velcí hráči-lídři, kterým ti zbývající co nejrychleji distribuovali míč, aby mohli nasadit pátý rychlostní stupeň a proniknout obranou našich. Platilo to hlavně v prvním utkání, než si naši zvykli na tento styl hry, ve druhém se to už Dmytrivce tolik nedařilo, zápas byl herně mnohem vyrovnanější, a nebýt toho, že hráči soupeře minimálně dvakrát položili, když odmítli naše obránce předloktím do obličeje, byl by i výsledek vyrovnanější.

Naši ovšem, a vyvolalo to i uznání soupeřova trenéra, skutečně hráli ragby, kombinovali, přihrávali, hráli celoplošně, včas podporovali spoluhráče ve skrumážích na zemi, i když někdy ne dostatečně pevně, několikrát je Ukrajinci přetlačili a smetli, a pokud nedrželi míč zbytečně dlouho, dokázali si vytvořit šance, dvě ve druhém zápase využili. Ovšem na rozlousknutí ukrajinského oříšku to nestačilo. Přesto je třeba hru týmu ocenit a je třeba ocenit i práci trenéra Vlasty Tržického s týmem, za několik měsíců družstvo složené z větší části z nováčků, dostal na velmi dobrou úroveň a vtiskl mu herní systém.