Ukazatelé, které charakterizují herní převahu, stály v sobotním utkání silně omlazeného italského týmu na jeho straně, přesto utrpěl drtivou porážku 10:50: držení míče 61%:39, běhy s míčem 150:94, naběhané metry s míčem 510:484, přihrávky 198:104. Jak je tedy možné, že prohrála takovým rozdílem?
Itálie nebyla herně tak špatná, s výjimkou klíčových momentů v obraně a hlavně v neschopnosti zakončit akce. Prohrála, protože Francouzi dobře bránili a dokonale využili všech jejich chyb. Itálie dlouhodobě trpí problémem, kterým trpí všechny evropské země a dokonce i Gruzii, která je nejblíže evropské špičce, slabou klubovou i hráčskou základnou. Gruzie hrála s Itálií jen dvakrát, prohrála však obě utkání (31:22 a 17:28).
I v sobotním utkání v Římě určoval hru Itálie Stephen Varney (Gloucester), původem Velšan. Itálie má jen dva plně profesionální týmy a nemá z čeho vybírat. Když vezmeme v úvahu, že prakticky všechny týmy rády sáhnou po Novozélanďanech, Samojcích, Jihoafričanech či Fidžijcích, pokud splňují kritéria naturalizace, potřebovala by Itálie takových hráčů alespoň pět.
Velmi sympatický výkon mladého a nezkušeného týmu s věkovým průměrem něco přes čtyřiadvacet let, který to přes přibývající body nezabalil a stále se snažil útočit, udělal ze sobotního zápasu krásnou podívanou, ragby, jaké by chtěl člověk vidět místo všech těch opakovaných rucků, pomalých rozehrávek mlýnových spojek a kopů tam a zpět.