Proč je kopaná sledovanější a celosvětově oblíbenější než ragby, ze kterého kopaná v podstatě vzešla? Protože kopaná je jednodušší, pomalejší a pro diváka přehlednější, když pomineme dlouhé momenty čiré nudy při čutání míče sem tam, tam a zpátky. Ne že by ragby nebylo krásné, když se ovšem krásně hraje, ale v poslední době se krásné ragby nehraje.
Otázka tedy je, co činí ragby krásným. Zcela jistě jeho variabilita, dynamičnost rychlost a hlavně podstata hry, tedy běh s přihrávkami a mnoha způsoby překonávání obrany a také ona nekompromisní osobní obrana, se kterou se útočící tým setkává. Zatímco kopaná se stává zajímavou prakticky až v konečné fázi útočné akce před soupeřovou brankou, ragby je zajímavé v průběhu celé útočné akce od vlastního brankoviště až po brankoviště soupeřovo. Zajímavý a oku lahodící ovšem není jen běh s přihrávkami, jsou tu i další prvky – autová vhazování, grandiózní souboje rojníků ve mlýnech, i dlouhé a umístěné kopy pro zisk území.
Takže co tedy není v pořádku? Proč se v poslední době nehraje krásné ragby? A jak jsem vůbec k tomu názoru dospěl? Kdo sledoval zápasy posledních dvou kol Poháru mistrů neboli Heineken Champions Cup, zcela jistě narazil na několik zápasů, ve kterých se prakticky nehrálo. Byla to mnohdy odpudivá změť rucků, maulů, chaotického pobíhání a chaotických změtí těl. Do toho se ještě vešla přemíra box kicků povětšinou kopaných bez jakéhokoliv smyslu – pokud ovšem nebylo smyslem onoho kopu darovat míč soupeři. Jen té mezihry mezi soustavným skupinovým wrestlingem – běhu s přihrávkami – bylo pomálu. Ne že by nebyl, byly i krásné momenty s krásnými pětkami, ale většinou se dobývání brankoviště odehrává urputnou snahou rojníků v mnoha herních fázích prorazit obranu na brankové lajně. Mnohdy je při tom zbytek pole vyprázdněn, stačilo by rychle rozehrát na zadní řady, ale rojníci jak berani buší do obranné zdi.
Hra nabyla jakési univerzální podoby, po celém světě vypadá téměř úplně stejně, podobné to bylo i v sobotních (22. ledna) zápasech jihoafrických týmů v United Rugby Championship. Je to logické, už neexistují čistě národní týmy, v dnešním profesionálním týmu hrají hráči z celého světa, národní charakter – pamětníci si vzpomenou na klasickou francouzskou hru, běhavou s množstvím přihrávek od autové lajny k autové lajně – takové ragby je zřejmě už dávnou minulostí.
Přitom jak je taková hra účinná předvedli Japonci na mistrovství světa v Anglii v roce 2015, když porazili Jižní Afriku – roztáhli hru od autu k autu a jihoafrická obrana se zhroutila. Podobně hrají i další týmy, třeba All Blacks. Jejich běhová hra s rychlými přihrávkami, a zvláště řešení rucků, ze kterých rojníci okamžitě pokračují v útoku dopředu (nezastavují hru s dlouhou přípravou mlýnových spojek na rozehrání, jak se to většinou děje v Evropě) jim umožňuje získat několik metrů území. Tato dynamická hra jim umožňuje rozložit obranu a bodovat. Proto také All Blacks drží dlouhodobě čelní pozice ve světovém rankingu.
