Názor: Haka ano – ne?

12. srpna 2018 (21:17)

Světové ◾ Zpravodajství

Haka vzbuzuje kontroverze, ještě máme v dobré paměti, jak před dvanácti lety velšská ragbyová unie zakázala před utkáním předvést haku na hřišti a All Blacks se museli spokojit s tancem ve vestibulu před šatnami, v roce 1989 na starém Lasdowne Road se Irové přiblížili All Blacks tváří v tvář a pamatujeme si Francouze, jak v roce 2011 před finálovým zápasem mistrovství světa napochodovali v šipce rovněž těsně před Novozélanďany. Novozélandská media nyní reagují na knihu uznávaného britského novináře Petera Billse The Jersey, který se v knize zmiňuje o tanci haka jako fenoménu značně kontroverznímu a ptá se, jakou roli má haka, zda má mít nadále místo před zápasy All Blacks, nebo jde o anachronismus a představuje svým způsobem nespravedlivou výhodu.

The Jersey přináší exkluzivní rozhovory s Richie McCawem, Stevem Hansenem, Beaudenem Barrettem a Danem Carterem. Popisuje příběh nejsilnějšího sportovního týmu na světě s vyšším počtem výher, než jakého dosáhl kterýkoliv jiný sportovní tým v historii. Snaží se najít odpověď na otázku, jak mohla takového úspěchu dosáhnout země s necelými 5 miliony obyvatel? Autor má více než čtyřicetileté zkušenosti z mezinárodního ragby a když se rozhodl porozumět tajemství úspěchu All Blacks, získal exkluzivní přístup ke všem klíčovým postavám novozélandského ragby. Zamýšlí se nad roli tance haka v pro jiné týmy frustrující převaze All Blacks, a také pro Billse děsivou představou, že by All Blacks mohli být ještě lepší, píše se v anotaci k vydání knihy ve vydavatelství Pan Macmillan.

Řada bývalých hráčů All Blacks tvrdí, že haka by se neměla nadužívat, že se tento bojový tanec stává více komerční záležitostí, než tradicí. Dokonce v loňském roce zemřelý slavný Colin Meads (55 startů za AB) nebo Kees Meeuws (42 startů) prozradili svou vlastní frustraci z rituálu haka: „Všichni hned haka!“ řekl sir Colin v rozhovoru s Billsem, „někteří funkcionáři nebo hráči jsou jak filmové hvězdy, objeví se na letišti a hned předvádějí haka. Je to směšné, haka se stala věcí celebrit. Haka by se měla tančit jen před zápasy, už jen z respektu k Maori.“

Meeuws dodává: „Ztratila své kouzlo. Je to náš skvost, neměl by se předvádět ve všech zápasech. Před léty jsme hráli pár zápasů ročně, teď se hraje 14 zápasů, a to je moc, měli bychom haku tančit jen doma, jako kdysi.“

Trenér mentálních vlastností Gilbert Enoka dokonce tvrdí, že je řada hráčů, kteří by si přáli s rituálem skončit, údajně říkají, že dělají haku pořád dokola, že už mají dost těch kamer, které je zabírají.

Tým Maori předvádí haku – rok 1950

Ovšem třeba John Eales, dřívější kapitán australských Wallabies, dnes pociťuje lítost nad svým činem před utkáním s All Blacks v roce 1996, kdy se s celým týmem otočili k Novozélanďanům tančícím haku zády. Ve filmovém dokumentu Stevena Pasvolského The Haka se s tehdejším činem vyrovnává: „Dnes pociťuji lítost, později jsem porozuměl hlubokým kulturním, historickým, společenským a psychologickým aspektům, které dělají Haku největším rituálem ve světovém sportu. Haka je stěžejní částí kultury Nového Zélandu, jeho identitou.“

„Když jsme dělali na filmu a hovořili s legendou Wayne ‚Buck‘ Shelfordem (na snímku výše) a křižovali Nový Zéland od maorských komunit v Rotorua až po Eden Park v Aucklandu – a hovořili s některými ragbyovými velikány z Austrálie a Nového Zélandu, došlo mi, že skutečná magie není v samotném tanci,“ říká Eales, „ale ve skutečnosti v tom, že spojuje hráče jednotlivce v kompaktní tým, dokonce i celou populaci.“

Sedmičkový tým NZ po vítězství nad Anglií na turnaji v Hongkongu

Diskuse o rituálu haka přinesla několik pohledů – od výhody psychologické zbraně, přes výhodu několikaminutového rozehřátí All Blacks, zatímco soupeři musejí stát, přes otázku, proč vůbec mají Novozélanďané nějakou výhodu motivačního nástroje – a přinesla také otázku neměla by být tak významná součást novozélandské kultury vyhrazena jen pro státní návštěvy? A proč při každém zápase, nestačilo by třeba jen při mistrovství světa? Neoslabuje to účinnost rituálu? Nesnižuje to jeho exkluzivitu? Ano, haka je všeobecně známá značka, je projevem identity, ale je to něco, co Nový Zéland stále potřebuje v roce 2018?

Ať tak či onak, v dnešní době, kdy je zpochybňováno všechno tradiční ve prospěch neurčité rozplizlosti všeho, kdy se nelze opřít o to, co odjakživa dělali předkové, kdy se zpochybňují prověřené hodnoty, je diskuse o rituálu haka spíše pokusem o zpochybnění toho, co dělá Nový Zéland Novým Zélandem. Je to pokus o útok na tradice nejen Maori, ale i tradice All Blacks a novozélandského ragby. Je smutné, že už i mnozí Novozélanďané připouštějí, že by se s tímto, pro zbytek světa, symbolem Nového Zélandu a novozélandského sportu, mělo něco dělat.