Příběh jubilanta I.

Panta rhei, pravil antický filosof Hérakleitos, vše plyne, a nejvíc ta potvora čas. A tak jsme, aniž jsme si to vůbec připustili jako fakt, na konci října a před silvestrem oslavili už sedmdesátiny dvou klubových činovníků a předali jim nejvyšší vyznamenání ČUS. 25. října slavil sedmdesát dřívější funkcionář a stále ještě trenér Ladislav Kozubík, známější pod přezdívkou Boby a 29. prosince trenér Oleg Kubala, kterého nikdo neosloví jinak než Pacane. Oba obdrželi Medaili za práci ve prospěch tělovýchovy a sportu. Dnes čtenáře seznámíme s prvním z nich.

Ve druhém ročníku na učilišti jsem začátkem května 1970 měl pracovní úraz a při poslední návštěvě lékaře v červenci jsem v čekárně potkal bývalého spolužáka ze základky Jardu Šenkýře. Dali jsme řeč a došlo i na sport. Z Jardy vylezlo, že zkouší hrát rugby a v srpnu začínají tréninky po prázdninové pauze na hřišti ZŠ Kollárova. O rugby jsem toho moc nevěděl, ale řekl jsem si, že bych to zkusil. A tak jsem se tam šel na srpnový trénink podívat. Viděl jsem na hřišti skupinku kluků a marně hledal trenéra, až po chvíli vidím, že jeden z těch menších má vousy a vypadá starší. Hlásil jsem se u něj a hned se zapojil do trénování. Začátky byly těžší, žádný supertalent jsem nebyl, ale vydržel jsem. Odehrál jsem jednu a půl sezony v juniorech a rukoval na vojnu. Po dvou letech strávených u tankistů jsem chtěl z Havířova odejít, ale zjistil jsem, že rugby klub Slávie Havířov už má i družstvo mužů a tak jsem se opět zapojil do tréninkového procesu. Trenérovi sice ze mě bylo někdy zle, protože balón mě moc neposlouchal a občas mi z rukou padal, ale vydržel jsem a lepšil se. Mou hráčskou kariéru přerušil dost těžkej úraz, který se mi stal v lednu 1981 při blbnutí s kamarády. Na hraní už to moc nevypadalo a tak jsem začal na podzim trénovat juniory. No a takhle běžel čas a najednou je tu sedmdesátka.

Foto: Takto Boby plakal při šedesátce, dnes tvrdí, že se cítí na 50.