Na okraji malého města žila osmiletá Ema. Byla drobná, rychlá jako vítr a měla jednu věc, kterou nosila všude s sebou — starý ragbyový míč. Nebyl krásný. Byl odřený, jen trochu šišatý a na jedné straně měl vybledlé iniciály, které už nikdo nepřečetl. Ale pro Emu byl pokladem.
Každé ráno ho brala do školy, i když se jí spolužáci smáli. „Holky přece nehrají ragby,“ říkali. Ema jen pokrčila rameny. Ona věděla své.
Jednoho dne se na školním hřišti objevil nový učitel tělocviku. Vysoký, usměvavý a s očima, které si všímaly věcí, jež ostatní přehlíželi. Když uviděl Emu, jak si o přestávce hází míčem o zeď, zastavil se.
„Máš dobrý švih,“ řekl. „Hraješ ragby?“
Ema se zarazila. Nikdo se jí na to nikdy nezeptal. „Chtěla bych,“ přiznala. „Ale tady není žádný tým pro holky.“
Učitel se usmál. „Tak ho založíme.“
A tak začalo něco, co nikdo nečekal. Nejprve přišly dvě dívky, pak čtyři, nakonec celý tucet. Trénovaly po škole, padaly do trávy, smály se, házely si míčem, který kdysi patřil jen Emě — a teď patřil všem.
Když přišel den jejich prvního zápasu proti chlapeckému týmu z vedlejší školy, všichni byli nervózní. Ale Ema držela míč pevně v rukou a cítila, že je to její chvíle.
Zápas byl tvrdý, rychlý a plný pádů. Ale v poslední minutě, když už všichni sotva popadali dech, se míč dostal k Emě. Rozběhla se. Všichni křičeli. Tráva jí šlehala o nohy. A ona běžela, běžela, běžela.
A pak položila míč do brankoviště.
Ticho. A pak výbuch radosti.
Holky vyhrály.
Ema se usmála, objala svůj starý míč a poprvé v životě měla pocit, že svět je přesně takový, jaký má být — když se člověk nebojí běžet za tím, co miluje. (cpl)
Velmi inspirující pro nás všechny.