Slovo do pranice: Jak jsem usnul při ragby

Potěšení z této kdysi rychlé, dynamické a variabilní hry je pryč, včera jsem dokonce při sledování utkání Premiership Leicester – Wasps usnul. Ve své stereotypní formě, která se v poslední době rozmohla, je ragby vskutku k usnutí. Co dnes ve špičkovém profesionálním evropském ragby vidíme? Něco, co se do značné míry podobá Rugby League (ragby XIII), o kterém jsme se vyjadřovali, že je stereotypní. Ale ragby XV na tom začíná být ještě hůř. Kromě stereotypního nabíhání do kontaktu, vytvoření rucku, zdlouhavého rozehrávání mlýnových spojek, je tu další prvek – ragbyový kopací pink-pong. A pak tu jsou ty nekonečné mlýny, jejichž svázání, vhození míče a správné vymletí, trvá od signálu rozhodčího k svázání až po rozehrání mnohdy i 5 minut!

Pokud se v zápase vidí klasická hra rukama s udržením míče „při životě,“ jde o div, a pokud se dokonce míč vrátí z křídla do hry a pokračuje se ve hře rukama, jde o zázrak. Málokdy vidíme alespoň trochu variabilní hru, třeba většina vnějších tříčtvrtek míč nepustí křídlu, jde do kontaktu a křídlo odsoudí do role „čističe“ v rucku. Mnohdy by stačil k udržení kontinuity hry rukama kříž mezi tříčtvrtkou a křídlem, nebo zpětná přihrávka vrchem, jak jsme měli v poslední době možnost v několika vzácných případech vidět.

Jenže hráči se bojí riskovat, bojí se ztráty míče a tak jdou do kontaktu. V tu chvíli, pokud nejdou dostatečně razantně, aby obránce potáhli o pár metrů sebou, a některý ze spoluhráčů nevyužije dynamiky pohybu dopředu k dalšímu postupu, se hra zastavuje. Obránci rychle vyplňují mezery v obranném valu a je zaděláno na řadu, mnohdy 10 a dokonce až 20 a více fází nudného bušení do zdi. A když se očekávaný efekt nedostaví a zisk území je nepatrný nebo dokonce minusový, postaví si mlýnovka stonožku a kope box kick.

Můžete si sami udělat statistiku úspěšnosti tohoto herního prvku, to je: a) zisk míče, b) zisk území, když je kop dost dlouhý a soupeř je zastaven hned po chycení míče nebo míč odskočí do autu, c) soupeř udělá chybu (třeba předhoz). Věřte, že úspěšnost box kicků není ani 20 procent. Většinou je to míč darovaný k protiútoku. A to už nebudu opakovat zmíněné zdlouhavé rozehrávání mlýnovek, které bývá daleko delší než 5 vteřin, a rozhodčí to většinou tolerují, nebo mlýnovky popohánějí, ale nikdy nepotrestají volným kopem.

Výměna míčů dalekými překopy – ragbyový pink-pong – je jen důsledkem zpomalení hry kvůli opakovaným ruckům a nemožnosti získat území, mlýnovky, útokovky a zadáci prostě hledají spásu v dalekém odkopu, ono se toho pak může stát mnoho, ale většinou nestává, naopak následuje kop zpět. Málokdy je z toho zárodek povedeného protiútoku, nosič míče jde obvykle do kontaktu a všechno se opakuje.

Ruck má ještě jeden negativní důsledek, útoky ramenem do hlavy obránců v rucku. V posledních dnech jsme byli svědky dokonce celé řady červených karet za útoky na hlavu. Otázka je, co vlastně hráče k takovým zásahům vede. Člověk má tendenci připsat takový čin snížené inteligenci některých hráčů, ale co když je to jinak? Co když je to snaha soupeře zastrašit? to ale nezjistíme.

Rugby World při každé příležitosti zmiňuje blaho hráčů a péči o ně. Ale upravit pravidla tak, že k vytvořenému rucku se už nesmí nikdo připojovat, natož s rozběhem a hlavou dole, toho se asi tak brzo nedočkáme. Přitom by to bylo jedno z opatření k zabránění otřesům mozku.

Skupina hráčů a odborníků nastínila v otevřeném dopise World Rugby akční plán na zlepšení celkové bezpečnosti a ochrany hráčů. Mezi tyto návrhy patří omezení kontaktu při tréninku, omezení střídání pouze za zraněné hráče - aby se snížil počet čerstvých hráčů, neboť jejich nástup do zápasu ve 2. poločase má údajně velký dopad na unavené hráče. S tím už přišel momentálně asi nejslavnější trenér na světě Eddie Jones, kterého k takové myšlence přivedlo spíše střídání Springboks na mistrovství světa v Japonsku rovnocennými hráči ve vítězném utkání s Anglií, nikoliv zájem o zdraví hráčů. A nyní je střídání, či spíše nestřídání, velkým argumentem.

Omezení kontaktu by bylo správné, ale spíše změnou herní taktiky, návratem ke hře rukama. Když se tak hrálo kdysi, není důvod nehrát tak i dnes. Navíc, jak ukazuje mladý tým Francie nebo Itálie, je taková hra pohlednější, neuspává, naopak budí napětí, které nejen k ragby ale ke sportu patří ze všeho nejvíc.

Střídání, ano, byly časy, kdy se mohlo vystřídat pouhé tři hráče a souhlas k tomu musel dát oficiální lékař utkání. Jaké to mělo důsledky? Klíčoví hráči na sobě vůbec nedávali znát, že jim něco je, aby na sebe neupozornili soupeře, který by jim pak dopomohl k definitivnímu odchodu ze hřiště. V těch letech se vyprávěly legendy o hráčích, kteří skoro v bezvědomí či se zlomeninou žebra zápas dohráli. Tohle by se mělo vrátit? tohle by „strážci“ zdraví hráčů chtěli? Střídat ve velkém se začalo právě proto, aby se unavení hráči nezranili! A tu nějací „odborníci“ přijdou s návrhem na omezení střídání!

Na jižní polokouli už přišli na to, že hru musejí co nejvíce zpřehlednit a zrychlit a upravují k tomu pravidla. Na ragbyových zápasech totiž ubývalo diváků, zvlášť velký dopad to mělo na australské ragby, kde si diváci mohou vybrat mezi několika hrami se šišatým míčem, ale úbytek poznala i Jižní Afrika či Nový Zéland. Evropská špička by měla problém nudného ragby řešit co nejdříve, ostatně ani nám, ragbistům čtvrté úrovně v České republice by se to nelíbilo, už kvůli prestiži ragby.