K poklekávání britských hráčů před zápasy sedmičkového turnaje na olympijských hrách v Tokiu se nikdo další nepřipojil vyjma několika Američanů, kteří byli z pokleknutí Britů zjevně zmatení. Patrně to u Američanů byl nějaký reflex, když už je to ve Spojených státech jakousi „dobrovolnou povinností“ jako uznání viny za letitou diskriminaci černých Američanů. Ale je to také gesto pro podporu hnutí Black Lives Matter (BLM) a projev boje proti rasismu.
Poklekávání zavedla Rugby Football Union (RFU) a má podporu i u světové organizace World Rugby vedené Angličanem Billem Beaumontem. Od počátku toto gesto vzbuzuje odpor u dalších sportů a v dalších zemích, jen si vzpomeňme na naše fotbalisty, otázka totiž je, co vlastně toto pokleknutí znamená. V každém případě pokleknutí znamená pokoru, hlubokou pokoru a uznání podřízenosti, proto od dávnověku museli poddaní orientálních despotů před panovníkem klekat, ba se plazit po břiše. Pokleknutí u křesťanů znamená hlubokou pokoru a uznání podřízenosti před bohem. Pokleknutí u britských fotbalistů a ragbistů znamená co? co má vlastně znamenat? Hlubokou pokoru před kým? Uznání viny za co? Mají nyní do skonání světa všichni před zápasy poklekat?
Američtí i britští „pokrokáři“ a představitelé rasistického hnutí BLM, tvrdí, že pokleknutí je prosbou o odpuštění za skutky předků bílých v bývalých otrokářských zemích. A kromě toho tvrdí, že bílí jsou jaksi rasisty z podstaty a že se musejí kát a omlouvat a dokonce i líbat černým boty – což je zdokumentovaný fakt!
Dobrá, tak to bychom měli, Britové klečí, aby se omluvili za činy svých předků. Když klečeli před zápasem s Fidži, tak to jakési opodstatnění mělo, Fidži bylo až do roku 1970 britskou kolonií. Takže by už navěky měli před zápasy se všemi zeměmi, které kolonizovali poklekat. Patří jim to!
Ale když se člověk na ty Britony podíval jak klečí, tak se žádný výraz lítosti a pokory v jejich tvářích nezračil. Prostě hleděli bez výrazu, nechci říct tupě. Vůbec by bylo zajímavé dozvědět se, na co v těch chvílích myslí.
Já si rozhodně myslím, že se z toho poklekávání stala rutina, že nikdo z nich nijakou vinu za zlé skutky předků nepociťuje, že se nikdo z nich nestydí, že jeho nějací předkové byli otrokáři. Prostě to v těch dobách bylo normální. To už by se třeba Němci museli hanbou rovnou plazit po zemi a chodit kanálama, jak se říká, za ty miliony mrtvých ze všech válek, které v historii rozpoutali.
Takže místo podpory boje proti rasismu – mimochodem, myslí si někdo, že existuje jen bílý rasismus, že černý rasismus neexistuje? – se z poklekávání stává spíše divný zvyk. Když poklekne křesťan, a modlí se k bohu, je to výraz skutečné víry v něco, žádné prázdné gesto jako poklekávání britských fotbalistů a ragbistů. Nejvyšší čas, aby Britoni s tím směšným zlozvykem přestali!
