(Karel Gaman) – Běží mistrovství Evropy v kopané, mám upřímnou snahu se alespoň na zápasy české reprezentace nebo na zápasy favorizovaných týmů podívat, ale po několika minutách mne to začne nudit, protože se na hřišti sice něco děje, ale má to strašně daleko k dynamickému ději, k dramatické podívané. Přirovnal bych to spíš k jakýmsi fotbalovým šachům, kdy se takticky mění pozice a hlavně se přihrávkami hledá volný hráč, který by mohl mít šanci něco s míčem udělat.

Hráči rozestoupeni do hloubky v několika vlnách, míč buď někdo vede a snaží se proniknout co nejblíže k pokutovému území, nebo přihrává některému neobsazenému spoluhráči. Pokud není šance někoho takového vepředu najít, začne kolotoč přihrávek dozadu, do strany, prostě kop sem, kop tam. Teprve když se hra přiblíží k brance, začne to být zajímavější. Ale to zas nejsou tak časté situace, jak mne přesvědčilo utkání Francie s Nizozemskem na Euro, nudné k uzoufání, od kterého jsem čekal přece jen víc vzrušujících okamžiků.

Takže obdivovatelé fotbalu buď silně vzrušuje ono čutání sem tam, nebo se naprosto nudí tak jako já, a aby se nějak zabavili, zpívají po celé utkání nějaký chorál, bubnují jak zběsilí, střílejí petardy, házejí na hřiště dýmovnice a kelímky od piva případně i s pivem, dělají choreo – jak různé vizuální produkce nazývají – nebo se také perou, nejraději samozřejmě s fanoušky protistrany, proto musejí být zavření v klecích. Oblíbenou zábavou fotbalových fandů je také vytrhávaní sedaček, to všechno je prostě odpověď na otázku kudy z nudy. Zřejmě proto se také fotbalisté chovají jak blázni a předvádějí neskutečné scény, když se jim podaří dát gól. No a co fandové nestihnou v hledišti, to si ještě prodlouží v ulicích a hospodách, jak jsme už byli mnohokrát svědky.

Jedním z dalších představení proti nudě jsou ty srdceryvné scény umírajících zraněných, kteří se zakusují do trávníku nebo po trávníku rotují jak Neymar Junior.

K oblíbené produkci pro obecenstvo také patří diskuse a nadávání rozhodčím, a dost často se také do nich strká, což zvláště podněcuje diváky k hromadnému spílání té „černé svini.“ Prostě cokoliv pro oživení té nudné hry.

Na rozdíl od fotbalu se ragby hraje liniově, převážná část hráčů stojí v řadách proti sobě, takže jsou pořád ve vzájemné konfrontaci a jsou pořád a po celý zápas v akci. A paradoxně jediné nudné části hry souvisí s kopáním, ať už s oním ragbyovým ping pongem, nebo oblíbenou zábavou mlýnovek stavěním stonožek pro následný „kop do krabice“ box kick, kterým s nesmírnou oblibou darují míč soupeři, a to i v posledních minutách zápasu, kdy se jejich tým zoufale snaží smazat několikabodové manko. No, a ještě i pět minut trvající mlýny, ale to je jen malé procento nudy v jednom kuse napínavé a vzrušující podívané.

Zaplať pánbůh za ragby!