Jenda Veselý – Ragbyový hromotluk s duší baviče

Havířov 15. dubna 2025 (Text Jaroslav Jurka | Foto archiv hráčů a RC) –  Jenda Veselý nebyl jen hráč. Nebyl jen fyzioterapeut. Byl to fenomén. Byl to člověk, který se smál nahlas, až se třásl stůl, a když se smál někdo jiný, dělal všechno proto, aby se smál ještě víc.

S ragby pod kůží od třinácti

K ragby ho přivedl osud nebo spíš jeho robustní postava – ideální pro pilíře v roji. Psal se rok 1982, když poprvé oblékl dres, a od té doby už byl jeho život s oválným míčem neoddělitelný. V reprezentaci Československa si zahrál za juniory proti Polákům a NDR. A jak by sám řekl? „Bylo to maso, ale nikdo nezhebnul, tak cajk.“

Šikovný rukama, ostrý jazykem

Po kariéře hráče se začal věnovat tomu, co mu šlo stejně dobře jako mlýn – dotýkat se lidí (samozřejmě terapeuticky). Jako masér, fyzioterapeut a mág s tejpy se stal nepostradatelnou součástí klubu. V jeho "ordinaci" se střídali hráči jak na běžícím pásu – a odcházeli nejen narovnaní, ale i rozesmátí. Ať už vás bolela záda nebo ego, Honza to napravil.

Když zrovna netejpoval, hledal bunkry

Jeho duše ale patřila i historii – miloval druhou světovou válku a bunkry. Když zrovna neměl ruce po lokty v emspomazánce, prolézal lesy a hledal zbytky opevnění. A že o tom mluvil s vášní! O bunkru dokázal mluvit stejně nadšeně jako o krásách ženské anatomie (a to už je co říct). Nejenže prolézal lesy a hledal zbytky opevnění, ale doma měl model bojiště i s technikou a malými vojáčky.

Zlaté srdce

160 bezplatných odběrů krve. Ano, čteš správně. Nešlo jen o číslo, ale o přístup. Honza byl dárce. Nejen krve. Dával humor, energii, podporu. Nezištně. Bez přetvářky. I za to dostal Zlatý kříž Českého červeného kříže – a kdyby existoval řád za "největšího pohodáře světa", visel by mu taky na krku.

Bojovník do posledního dechu

Když mu kolem roku 2010 diagnostikovali nádor, neztratil nic ze své povahy. „Tož co, doktore, mám to tam, no. Tak hlavně, ať ještě stihnu masáž kylofovi, než mě sejmou chemoškou.“ Jeho humor byl štít, jeho síla byla inspirací. Bojoval dlouho. Statečně. A i když odešel 15. dubna 2015, ve skutečnosti tady zůstal – v nás všech.

Vzpomínáme s úsměvem

Rozloučení 22. dubna bylo smutné, ale zároveň plné smíchu. Jak jinak, když šlo o Honzu? Vzpomínali jsme na jeho hlášky, na jeho vtípky, na ten jeho šibalský pohled, když plánoval další kanadský žertík.

Jeho život nebyl bez bolesti, ale byl plný radosti. A tak na něj budeme vzpomínat – se smíchem v očích a vděčností v srdci.