Na rozdíl od naší poslední cesty do Walesu před pěti lety, kdy jsme na letištích strávili se společností Jet2 celkem 9 hodin čekáním, cesta se společnosti easy Jet z Krakova do Bristolu a zpět odsýpala jedna radost. Na sobotní zápas Wales – Nový Zéland se naše dvě početné skupiny vypravily už v pátek. Zatímco první skupina využila k ubytování hotel osm kilometrů od Cardiffu, druhá se ubytovala přímo v Caerdydd, jak se velšsky Cardiff jmenuje, v soukromí prostřednictvím Airbnb.

 

Páteční večer měl být věnován návštěvám pubů, ale to jaksi pro naprostou naplněnost všech hospod v centru města padlo, byli jsme rádi, že jsme vůbec našli podnik, ve kterém bylo pár volných stolů, a mohli jsme se najíst. Přesto všechno se nám povedlo najít klub nejen s dobrým pitím, ale také dobrým jazz bandem a výbornou zpěvačkou.

 

 

Stejný problém byl i v sobotu, kdy už v poledne dlouho před zápasem nešlo najít hospodu s volným stolem a tak jsme museli vzít zavděk venkovním posezením Café baru Seasons v jedné z nejproslulejších cardiffských viktoriánských pasáži Castle Arcade v nezvyklém chladnu přikryti připravenými plédy.

 

 

Ulice předzápasového Cardiffu jsou prostě plné, ostatně 74 tisíc fanoušků se v poměrně malém centru města nemá kam rozptýlit a hospody jsou přeplněné. A jak obvykle je všude plno pouličních prodejců šálů, čepic a dalších propriet a velšských národních symbolů, zvláště pak narcisů, které si navlékají na hlavu fanynky a pórků, o vlajkách s velšským drakem nemluvě. A draka nebo korunu s chocholem z bojové přilby českého krále Jana Lucemburského, který je oficiálním znakem prince z Walesu a také oficiálním symbolem Welsh Rugby Union, jste si mohli na každém rohu nechat namalovat na tvář. K tomu pouliční kapely a roztodivně oblečení nebo pomalovaní fandové. A v tom rumraji najednou pochoduje spořádaně ve dvojstupu v šedých teplákových soupravách s nápisem Suzuki Rugby Japan výprava japonských ragbistů.

 

 

Stadion se pomalu naplňuje, diváci si mohou krátit dlouhou chvíli sledováním zápasu Skotska s Austrálií a diváci vybuchují radostí při každé pětce Skotů, a ti jim dali příležitost celkem osmkrát při rekordní výhře 53:24.

 

Půlhodinu před začátkem zápasu připochodovali na plochu příslušníci the Quuen’s Colours Squadron doprovázený Regimental Band of the Royal Welsh. Mladí letci kadeti pak za doprovodu plukovní kapely předvedli celou parádní pořadovku se zbraní v ruce. Je nutno připomenout, že Britové vůbec si svých vojáků nesmírně váží a využívají každé příležitosti, aby jim vzdali poctu.

 

 

Už v průběhu představení leteckých kadetů nastoupily na plochu spojené mužské pěvecké sbory Cȏr Meibion Gwalia, John’s Boys, Cȏr Meibion Machynlleth a Cȏr Meibion Morlais, aby pak k velké potěše diváků spustily několik tradičních velšských i jiných písní, při těch nejpopulárnějších dirigent Dr. Haydn James dirigoval rovnou tribuny. Zvláště si to diváci užili při písních The Rose a Delilah. Nutno říci, že to byl zážitek zážitků, kdy si můžete zazpívat ve společnosti sedmdesáti tisíc zpěváků za doprovodu nejlepších mužských sborů a plukovní kapely RAF? Následující hymny God Defend New Zealand a Hen Wlad Fy Nhadau (Země mých otců – velšská národní hymna) zpíval samozřejmě rovněž celý stadion.

 

Klikni na vimeo

 

Zápas Velšané prohráli, neustáli tlak All Blacks ve druhém poločase, když ten první byl velice vyrovnaný (11:12), ale ve druhém už nestíhali a dostali tři pětky na konečných 18:33.

 

O návštěvu hospody po zápase jsme se ani nepokoušeli, fandové stáli před hospodami ve frontách a čekali, až se nějaké místo uvolní.