S blížícím se začátkem turnaje Six Nations-Poháru šesti zemí je tu další zpochybnění role Italů v této evropské top soutěži. V magazínu Rugby World se do Italů „opírá“ komentátor Gavin Mortimer. Není to poprvé, už před několika lety jsme na těchto stránkách přinesli komentář z britského tisku, který rovněž vyjadřoval pochybnost, že Itálie znamená pro vrcholové evropské ragby nějaký přínos. Pravda je, že v dosavadních patnácti ročnících Six Nations brali Italové vařečku desetkrát. 

Pravda je, že v dosavadních patnácti ročnících Six Nations brali Italové vařečku desetkrát, ale pravda také je, že kromě Anglie dokázali porazit ostatní týmy i vícekrát (Skotsko šestkrát, Francii dvakrát, Irsko a Wales jednou a kromě toho v roce remízovali v Cardiffu 18:18).



Velký italský experiment selhal?

(Rugby World magazín - Gavin Mortimer, 21.12.2015) 

Drží spodek tabulek v turnaji Šesti zemí, Pro12 a Poháru mistrů, je čas si přiznat, že si italské ragby nezaslouží místo u stolu pro nejlepší.

Přiznávám. V sobotu odpoledne jsem vzdal možnost sledovat svůj místní klub Stade Français v Poháru mistrů. Šel jsem místo toho na vánoční nákupy. Neodpustitelné? Možná, ale Vánoce máme jednou za rok, zatímco možnost vidět Treviso, jak dostává výprask, je pravidlem.

Tentokrát Italové dostali výprask 14:41, nicméně bylo to zlepšení proti nakládačce 17:50, kterou dostali předchozí víkend od Stade. Treviso alespoň dalo pár pětek, a ne pouhý kop jak při porážce 3:36 s Leicester Tigers ve 2. kole Poháru mistrů. Jejich zahajovací zápas s Munsterem, kdybyste nepamatovali, skončil porážkou 7:32.

Takže Treviso skončí na dně skupiny a ani výlet do Leicesteru a návštěva Munsteru jak to vypadá, nic nezmění na tom, že skončí v soutěži bez vítězství, jako tomu bylo v ročníku 2013-14. V minulé sezoně se jim podařilo jednou vyhrát 23:20 s Ospreys v posledním utkání skupiny, když už nebyla žádná šance na postup do čtvrtfinále. Statistiky za posledních deset let odhalují příběh o neschopnosti italských klubů uspět v tomto excelentním evropském turnaji. Od sezóny 2005-06 hrály italské kluby 118 zápasů v Heineken Cupu a Poháru mistrů. Treviso hrálo v každém ročníku v doprovodu různých dalších celků jako je Calvisano, Viadana, Aironi a Zebre. Z těchto 118 zápasů bylo šest vítězství, jedna remíza a 111 porážek.

Stade Français - Treviso

 

Stojí za to zopakovat - 111 porážek ze 118 zápasů, statistika šokující a nezpochybnitelný důkaz, že italské kluby nemají v Poháru mistrů co dělat. Ani fanoušci Trevisu nepomáhají, pouze 4600 jich vidělo Stade Français, ale bylo to dvakrát tolik, než kolik se jich obtěžovalo přijít na Leicester.

Návštěva několik tisíc diváků je výsměchem Champions Cupu, a to zejména, když se o stejném víkendu v Challenge Cupu sledovalo Grenoble proti londýnským Irům 8500 fanoušků a 5000 jich v Montpellieru zaplatilo, aby viděli, jak jejich chlapci zdrtili Calvisano 64:0.

Musíme si přiznat, že „velký italský experiment“ selhal. Veřejnost nemá zájem a hráči nemají potřebnou úroveň pro klubovou mezinárodní scénu. Treviso a Zebre uzavírají tabulku Pro12 s dvěma výhrami z 18 zápasů, a je otázka, zda dosáhnou na šest výher, jak v minulé sezóně. (Momentálně je Treviso bez výhry se 7 body na posledním 12. místě a Zebre jsou se 4 výhrami na 10. místě bod před jedenáctým Newport Gwent Dragons, pozn.red.). Jistě, Itálie má několik velmi dobrých hráčů, ale ne tolik, aby mohla soutěžit s tím nejlepším, co může Francie a ostrovní země nabídnout.
Podobně národní tým zaznamenal v posledních sezónách regresi a mám obavy, že jejich jediný hráč světové třídy, starý válečník Sergio Parisse, je na ústupu. Za 16 let, od přijetí do šesti národů, Itálie nikdy nevyhrála více než dva zápasy a nikdy nepřekonala skupinovou fázi mistrovství světa.

Italové angažovali mnoho trenérů ve snaze zvýšit úroveň hry – byli to John Kirwan, Pierre Berbizier, Nick Mallett a Jacques Brunel - a pokud lze věřit pověstem, mohli by to být Conor O'Shea nebo Ronan O'Gara, kteří by mohli převzít nezáviděníhodnou práci převzít. Moje rada, chlapci, netrapte se.

Italské ragby jde jediným směrem, a to je dolů. Někteří argumentovali, že Francii trvalo několik desítek let dosáhnout úrovně pro přijetí do turnaje pěti národů v roce 1910, ale to je nesrovnatelné. Ragby před sto lety bylo amatérské; ve skutečnosti to byl víc koníček než sport. Itálie má stejné profesionální prostředí jako její soupeři a vstoupila do stejných turnajů. Ale jak dopadla? Nedávno skončené mistrovství světa prokázalo, že Itálie se všemi příležitostmi, které dostala, je světelné roky za Argentinou a Japonskem. Stěží porazila Rumunsko, zemi, kde je ragby na úrovni asi jako bylo před dvaceti lety v Itálii.

Takže je na čase přiznat, Itálii si nezaslouží místo v top šestici. Do Six Nations by měl být zaveden sestup a postup, aby Rumunsko a Gruzie dostaly šanci nahradit Itálii. Také EPCR (European Professional Club Rugby) musí zrušit automatické přidělování místa Itálii v Poháru mistrů. Treviso nikdy nebylo a nikdy nebude mistrem.

Tolik článek Gavina Mortimera, v renomovaném magazínu Rugby World, ale ruku na srdce, při současné výkonnosti a hlavně podobné základně ragby v Gruzii či Rumunsku, jako má ragby italské, bylo by to řešení, kterému se říká z louže pod okap.

Autor literatury faktu (non-fiction) a historik Gavin Mortimer se narodil v Londýně a nyní dělí svůj čas mezi britské hlavní město a Paříž. Sezónu nebo dvě byl poloprofesionálním hráčem ragby. Na plný úvazek začal psát v roce 1996 a od té doby vydal řadu převážně válečných publikací a psal do Esquire, Timesů, BBC a pro časopis The Week. Mortimer je zkušený sportovní novinář, pravidelně přispívá do novin a se svými komentáři se také objevuje v televizi a rozhlase, kde využívá svých znalostí francouzského ragby.