Čtení na zimu: Co si myslí hráči o největších problémech ragby

Měsíčník Rugby World, který vydává v Anglii Společnost TI Media, přinesl v lednovém čísle rozsáhlý materiál z pera editorky Sarah Mockfordové o tom, co si myslí hráči o největších problémech rugby, se kterým vás seznamujeme v několika pokračováních. Dnes přinášíme poslední část o problémech platů a neochotě klubů uvolňovat hráče pro reprezentaci, a to je problém, se kterým se setkávali a setkávají i trenéři našeho národního týmu v případě hráčů, kteří hrají v zahraničních klubech. A peníze na platy hráčů se už našich špičkových klubů týkají a budou týkat také.

Počátkem listopadu došlo ke sporům kvůli počtu mezistátních zápasů, které se odehrály mimo mezinárodní okno, a následné vysoké absenci hráčů, kterým jejich kluby nedaly souhlas k reprezentaci. Tudíž je zajímavé, že více než polovina dotazovaných hráčů si myslí, že by se nemělo hrát mimo oficiální okno.

Sam Warburton by rád viděl méně testů, ale uvědomuje si, že by se musely řešit finanční kompenzace, které by nastaly při rušení zápasů. "Rád bych zažil rozhodnutí, že nebude víc než deset mezinárodních testů v sezóně," řekl, "platy hráčů rostou výš a výš, ale udržet takové platy je už na hranici jejich fyzických možností." Testy jsou také považovány za skupinu zápasů s nejvyšším rizikem zranění, soudí 55 procent hráčů a 30 procent odborníků.

Co se týče způsobilosti – aktuálně diskutovaného problému oprávnění ke startu za danou zemi, který hráči dokážou obejít v olympijské sezóně – 45 procent hráčů zastává názor, že hráči by měli reprezentovat na mezinárodní úrovni pouze jednu zemi. Přesto 39 procent dotazovaných uvedlo, že hráč by měl mít možnost hrát i za jinou zemi, pokud má pas této země a dodržel tříletou lhůtu od chvíle, kdy naposledy hrál za zemi původu. Zbylých 16 procent si myslí, že start za jinou zemi je v pořádku, když hráč přechází do země nižší úrovně. Je zřejmé, že hráči jsou v této otázce rozděleni.

Nicméně nejvýznamnějším a šokujícím zjištěním v průzkumu je, že 23 procent hráčů se cítilo tlakem svých klubů, aby nehráli za reprezentaci. 39 procent hráčů pak připouští, že podléhají tomuto tlaku a své země nereprezentují. To znamená, že téměř jeden z deseti (9%) hráčů, převážně ze zemí druhého úrovně, byl nucen dát přednost klubovým povinnostem před reprezentací. Toto číslo by mělo být nulové; nikdo by neměl být tlačen k tomu, aby se vzdal vyznamenání reprezentovat svou zemi.

Omar Hassanein, šéf International Rugby Players říká: „Proto je bezpodmínečně nutné, aby hráči, bez ohledu na to, kde hrají, měli příležitost obléknout národní dres. Mnoho hráčů je nuceno hrát za svůj klub místo toho, aby reprezentovali. Nyní víme, že mnozí jsou pod tlakem, aby nehráli v reprezentaci, a mnoho z nich se stalo obětí tohoto tlaku. V zájmu hry to tak nemůže pokračovat."

Pětimístná částka, kterou dostali hráči Anglie za start v mezistátních zápasech, je obecně známá, zatímco ostrované z Tichomoří dostanou na soustředění národního týmu sotva několik stovek liber. 62 procent hráčů uvedlo, že jejich příjem výrazně nebo mírně stoupá s reprezentací, 20 procent naopak uvedlo, že jejich plat se tím snižuje.

Když do toho zavrtáte, zjistíte, že téměř všichni hráči, kteří přicházejí o peníze reprezentujíce svou zemi, pocházejí ze zemí druhé úrovně. Kluby snižují mzdy, přizpůsobují smlouvy nebo zavádějí časově omezující klauzule, zatímco hráči musí platit výdaje, takže pokud hrají v reprezentaci, jejich příjmy trpí.

Bývalý hráč Tongy Hale T-Pole řekl počátkem letošního roku v rozhovoru pro Rugby World: "Nechceme, aby kluby držely hráče po mistrovství světa. Někteří už dostali nabídku: "Dáme Vám do smlouvy plat 20.000 dolarů, ale musíte tu zůstat."

Až do doby lepšího rozdělení příjmů z mezinárodních zápasů, jako je například podíl z tržeb za vstupné pro země druhé úrovně, když hrají na hřištích zemí ze světové špičky, je nepravděpodobné, že se to změní. Někteří hráči tak budou muset čelit obtížné volbě, zda budou reprezentovat svou zemi za současných podmínek, nebo vydělat více peněz pro svou rodinu a svou budoucnost tím, že budou hrát jen za své kluby.

Joe Marler také přináší zajímavý pohled na to, jak výše výdělků ovlivňuje mladší hráče na počátku jejich kariéry velkými nabídkami od klubů. "Ve hře je spousta peněz a je tu spousta mladíků, kteří velká očekávání," říká přední hráč Harlequins, "někteří chtějí všechno a hned, a když to nedostanou, půjdou někam jinam, protože jim to někde jinde dají. Někdy mládenci končí se školou, protože si myslí, že už jim nic nedá.

ZÁVĚR

Mnoho problémů z průzkumu se prolíná, ale co je nejdůležitější, že řídící orgány ragby berou na vědomí, co hráči říkají. Bez hráčů by žádná hra nebyla a je naprosto zásadní, aby jejich hlas byl slyšen v diskusích a rozhodnutích týkajících se budoucnosti ragby. A je na hráčích i na funkcionářích, aby se tak stalo.

Je na místě dát závěrečné slovo generálnímu řediteli International Rugby Players Omaru Hassaneinovi: "Tento průzkum představuje největší shromáždění údajů od elitních hráčů vedoucích ragbyových zemí, ukazuje důležitost a sílu hlasů našich hráčů v hnutí. Využijeme získané informace a společně s World Rugby a dalšími orgány budeme pracovat na dosažení pokroku v prioritních problémech našich hráčů."