Otevřený dopis kadetům (ale i rodičům) Mariánských Hor a Havířova

Dobrý den, ahoj,

jmenuji se Honza Struška a byl jsem kluky z týmu jmenován „talismanem“ jejich mužstva. (díky kluci! Hořčíky mám u sebe.) Jsem mimo jiné i tátou jednoho z hráčů, což je jednou, ale věřte, že ne jedinou a ani ne nejdůležitější motivací, proč si dovoluji takto vás oslovit.

Od února 2024 jsem viděl (až na jeden) všechny zápasy našich dětí. (Hele kluci, ať už je to jak chce, pořád jste děti svých rodičů, stejně jako jsem já – tak žádný ofrňování se!). 

Rugby se mi líbilo vždy, ale vidět ho „naživo“, stát vedle lajny a „nasávat tu energii“ je něco, co musí nabít skoro každého.

Během té jedné a půl sezony jsem viděl, jak se každý jednotlivý hráč vyvíjel a měnil. Skoro všichni zesílili, všichni se zlepšili. Někdo více, někdo méně. Co je ale nejpodstatnější, že ačkoli je každý „svůj a jiný,“ postupem času pochopil to nejdůležitější – co je týmový sport. Nemůžu se věčně hádat o to, kdo co pokazil a kdo je lepší. Pochopil, že když všichni budou držet spolu a poctivě makat, dokážou porazit skoro kohokoli a koho ne, s tím aspoň sehrají důstojný vyrovnaný zápas a uznají, že byl soupeř lepší. (Hej!! Řekli jsme si, že o té Slávii nebudeme mluvit! Tak ticho!) 

Prvním vrcholem této týmové práce byl loňský zápas v Babicích, kde dostalo jejich sebevědomí pořádně na frak a prohrávali asi o 14 bodů. (jojo, frajeři – pamatujete, jak jste si všichni mysleli, že budete hvězdou která to rozhodne??) A tam se to stalo poprvé. Přes veškeré rozpory, které mezi sebou měli, se přenesli a společně to otočili. 

To byla ale jen „předehra“ k tomu, co předvedli 4. října na hřišti Dragonu v Brně (to je taková zatáčka když jedete z Ostravy do Prahy. Poznáte to tak, že se tam pořád posunujete v koloně, jako slimáci.) 

Bylo vedro a dusno. Začali hrát ve 14 proti 15. To je opravdu obrovská nevýhoda, protože musíte strašlivě moc běhat. V podstatě pořád. Během 30 minut přišli o „zraněné koleno“, na 10 minut o „preventivní pozorování na otřes mozku“. Vedli celý zápas, ale Dragon byl vždy „na dostřel“. Přišel „vymknutý kotník“ a co nejhůř „vykloubené rameno“ (nepíši jména hráčů – kluci vám je řeknou, bude-li vás to zajímat, není to z neúcty). 

Já dělal nosiče vody a kopátka, protože jejich trenér (Roba Vanna asi jmenovat můžu) jel s tím ramenem do nemocnice. 

Dohrávali v jedenácti proti patnácti, tahouni padali s křečemi nohou na trávu, kapitán měl neuvěřitelně motivační proslov k týmu. V tom proslovu bylo vše, co by měl správný lídr říct. "Vykašlete se na všechny chyby, které jsme dnes udělali, nevyčítejte nic jeden druhému, nenadávejte, nefaulujte. Zapomeňte těch pár minut na tu šílenou únavu, kterou cítíme všichni. Od loňska víte, jak moc nás tady nenávidí. Jsou to srabi - ani nesrovnali počet hráčů na hřišti. Ukažme jim, že jsme z hornických měst. A tam se nic nevzdává!" A dokázali to, skvěle uhráli výhru.

Proč to píšu? (asi jsem s tím měl přijít na začátku, ale pokud má tento dopis mít smysl, tak byste měli dočíst aspoň sem). Píšu to proto, že pořád ze všech stran vidíme a slyšíme jak jsou „ti mladí“ líní, sprostí (pánové ten zápas proti Plzni si ještě „vyžerete“ – to bylo opravdu dost za hranou. To Brno jsem vám z pochopitelných důvodů odpustil, ale toto už fakt ne kluci!!), pořád na netu, nechodí ven, nehýbou se, nic nevydrží a jsou rozmazlení, nedotahují nic do konce…. Pořád slyšíme, jak se tady (v ČR) neumíme domluvit, jsme pořád rozhádaní a „sociálně rozvrstvení“. A tady máte nádherný příklad toho, že to tak být nemusí – tady máte příklad, že když jim dáte motivaci a společný cíl tak … budou sportovat, budou si pomáhat, nebude je zajímat, kdo je z bohaté, chudé či vzdělané rodiny, jakou poslouchá hudbu, co čte a co si obléká. 

A hlavně: Naučí se, že v životě nic nedostanou zadarmo, že si to musí odpracovat. Nebudou „rozteklá sádla“ s bledými obličeji od počítačů. Nebudou líní a věčně si stěžující na všechno. Budou mít solidní základ pro to, aby věci v životě dotahovali do konce, nebo se o to minimálně pokusili. Jak s tímto základem později naloží v životě je už samozřejmě na nich. Už teď možná vidíte, že mají svaly a věřte mi, že i jejich imunita se častým intenzivním sportem zlepšuje.

Kluci, vy jste na druhou stranu už dost staří, abyste bez většího remcání pomáhali rodičům s pracemi, které zvládnete. A nekašlete na školu! Je důležitá. V tomto státě tak nějak pořád bohužel platí, že s „papírem ze školy“ se lepší práce hledá lépe.

V poslední době je problém poskládat tým 15 hráčů. Někdy zaslechnu různé důvody neúčasti hráčů na zápase nebo tréninku. Přiznám se, že některé zní poněkud směšně. Podívejte se, taky nechci, aby byl můj syn nemocný, takže když prší, nabádám ho, ať neprochladne. Rýmečku (Jak všichni víte nejstrašnější nemoc pro mužské pohlaví) řešíme stále a průběžně. Rodinné oslavy a pomoci u babiček plánujeme s ohledem na zápas. A ano – to nejdůležitější – škola. S plánováním a promluvou to zvládnou. 

Taky se bojím, že se mi syn zraní, ale k tomu může dojít v jakémkoli sportu  a v rugby jsou jak rozhodčí, tak trenéři a nakonec i sami hráči obzvláště opatrní, případně přísní. 

Myslím si, že by byla obrovská škoda, kdyby se ten nádherný vývoj zastavil jen z důvodu, že se „neposbírá tým do 15 hráčů.“ Pouvažujte prosím (a teď to neberte, že cituji důvody, které jsem slyšel, nebo že si to myslím!!), jestli opravdu NEMŮŽE Váš kluk hrát protože: „má rýmu,“ „musíme mu v obchodě nakoupit nové oblečení,“ „dostal špatnou známku, tak se bude učit!“

A vy kluci … většina z vás si prožila jaké to je hrát proti přesile. Hele, pokud vás ta holka má ráda, tak na vás počká. Počítačová hra se dá uložit – ten level dohrajete, když bude venku hnusně a po sezoně ne? Pokud vás to nebaví – řekněte to rovnou, ať ostatní ví, s čím mohou počítat.

Rugby je v ČR sport popelka, je chudý. Trenéři a jiní lidé v klubech obětují čas pro „cizí děti.“ Ne kvůli dotacím, penězům, „slávě,“ ale protože dostávají takové odměny, jako byly zápasy v Brně, v Babicích, v Olomouci, vloni v Brně, i jinde. Vidí, že se z kluků stávají muži. A vidí jejich zapálení a radost. (Jo, zní to pateticky, ale je to pravdivé. A nenaparujte se, kluci, chlap, který hraje rugby, soupeřům a rozhodčímu nenadává, takže máte na čem pracovat!)

Asi bych dokázal napsat ještě spoustu řádků, což by asi bylo kontraproduktivní.

V sobotu 18. 10. bude v Ostravě poslední zápas podzimní sezony. Přemýšlejte, mluvte se svými kluky, případně zavolejte Robovi. Před sezonou jarní v podstatě nevíme, s kým se může počítat a s kým ne. Kluci jsou napůl naštvaní, napůl smutní, že z důvodu nejistého počtu hráčů museli hrát na podzim „rozvojovou“ úroveň zápasů. Klub potřebuje vědět, s kým může nebo nemůže pro jaro „počítat,“ aby je mohli do soutěže přihlásit. Proto bych Vás chtěl poprosit, abyste popřemýšleli a třeba si i promluvili se svými syny. 

Osobně si myslím, že by byla strašná škoda zahodit rok a půl takového úsilí, potu, bolesti…ale i radostí, zesílení a pokroku. Nevím…, cítíte-li potřebu reagovat na tento dopis – můžete zde: struskah@seznam.cz

Každopádně – pokud jste dočetli až sem – moc Vám děkuji a přeji pohodový zbytek roku a nám všem ten příští co nejlepší! A vám kluci – z celého srdce děkuji za úžasnou „jízdu“ plnou zvratů, emocí a zážitků, na které nezapomenu! 

Děkuji všem za pozornost!

Jan Struška (hrdý „Talisman“ U16 spol. Mariánské Hory—Havířov)