Letošní Six Nations rozhodně nenudil

(Paříž, Opava - Petr Kacíř) - Máme za sebou další ročník Six Nations, nejstaršího ragbyového turnaje, který nás rozhodně nenudil, do posledního kola nebylo rozhodnuto o jeho vítězi. Poslední zápas turnaje, kterého jsem se měl tu čest účastnit se jako divák, přinesl skutečné finále se vším, co k tomu patří.

Letos dominující Francie musela vyhrát, pokud chtěla získat titul a Grand Slam k tomu. Anglie přijela do Paříže dokázat, nejen svým fanouškům, že její prohrané zápasy se Skotskem a Irskem byly částečně dílem souběhu nepříznivých okolností a neskončí letošní turnaj pouze se dvěma vyhranými zápasy.

Do Paříže jsme přiletěli již v pátek. Ubytování jsme měli zajištěno v St-Denis cca 25min chůze od Stade de France, což z hlediska „logistiky“ bylo  velkou výhodou.

Sobotní dopoledne jsme s mou paní, která mně doprovázela, navštívili muzeum d´Osray a potěšili oko i ducha výtvarnými skvosty impresionistů či post-impresionistů (Renoir, Pissaro, Manet, Gaugin, Cezanne, Toulose-Lautrec, Van Gogh, Bonnard  atd.). Poté jsme se přesunuli na Montmartre, kde jsme  vystoupili z metra na nejhlubší stanici pařížského metra Abbesses, nachází se 36 metrů pod zemí. Po nekonečně dlouhém točitém schodišti jsme vystoupali ze stanice metra a ocitli  se uprostřed neuvěřitelného mumraje, který představoval improvizovanou tržnici u příležitosti „dne Bretaně“, jak jsme se záhy dozvěděli. Kdo Bretaň alespoň trochu zná, ví, že je to o znamenitém  jídle, pití a folklóru s keltskými kořeny. Charakteristický zvuk dudáků se valil ulicemi v kombinaci s lahodnými vůněmi street foodu v ryze bretaňském stylu.

Takže nechyběly ústřice, krevety, ryby, saucisson, paštiky, sýry, víno i cider. Vše čerstvé a extrémně lahodné. Na ulicích a v barech se již začali hemžit ragbyoví fanoušci z Anglie, ale i ostatních částí Británie a Irska. No a samozřejmě nepřehlédnutelní byli francouzští fandové. Všichni společně si hojně dopřávali dobrého pití a jídla. V jednom baru jsme poseděli u piva se skupinkou ze severní Anglie a rozebírali, jak asi večerní zápas dopadne. Bylo zajímavé, že anglickému týmu nedávali moc velkou naději na úspěch, zejména s odkazem na  současnou sílu Les Blues. Poté, posilnění dobrým pivem, jsme se vydali na Sacré-Cour, Moulin Rouge, Pigalle a vrátili se na Abbesses znovu ochutnat trochu dobrot z Bretaně. Nějakou náhodou jsme se opět usadili v baru, o kterém jsme se již zmiňoval. Vedle nás tentokrát seděl starší manželský pár z Anglie, se kterým jsme setrvali v družném hovoru. Nakonec jsme zjistili, že mají také namířeno na Stade de France. Pán, ve svých 68 letech, stále aktivní „old boy“ ragbista. Jeho paní, která ho doprovázela, se nám svěřila, že mají takovou dohodu. Ona s ním jezdí na ragbyové zápasy a on potom na oplátku ji doprovází na dovolenou do Řecka. V zásadě hodně podobné, jak to máme nastaveno s mou paní. V  milé společnosti anglických přátel jsme se cítili velmi dobře, ale již byl čas se přesunout na  Stade de France za blížícím se ragbyovým svátkem.

V metru směr St Denis už bylo zcela jasné, co se bude večer dít. Přeplněné vagóny s „kohoutími“ čepicemi ve francouzské trikolóře  a s tradičními modrými  barety. Nedali se přehlédnout ani angličtí „vojáci“, ať už ve středověkých kostýmech či v uniformách expedičních sborů s typickou tropickou helmou.

Davy se po výstupu z metra spořádaně sunuly na stadion. Atmosféra, v tom dobrém slova smyslu, houstla a na všech bylo znát vzrušení z blížícího se vrcholu letošního Six Nations. Zakoupil jsem si nezbytnou „půlenou“ šálu ve francouzsko-anglických barvách. Žízeň byla veliká, řady na pivo přijatelné, rychle postupující a už s kelímky v ruce pokračujeme do útrob stadionu. V této chvíli si uvědomuji první, celkem zásadní, ale poslední nedostatek, a tím bylo to pivo – Heineken. Více to již komentovat nebudu.

Po několika dalších security kontrolách konečně sedíme na svém místě, ze kterého máme výborný přehled o tom, co se děje na hrací ploše. Adrenalin stále stoupá, stadion vře a na velkoplošných obrazovkách nás seznamují se sestavami obou týmů. Tradiční hymny odezněly a následovala provolání podpoře Ukrajině bojující za (nejen svou) svobodu proti bezprecedentní ruské agresi (snímek v náhledu článku). Téměř 80 tisíc lidí na stadionu vyjadřovalo bouřlivým skandovaným potleskem podporu Ukrajině… bylo fajn být u toho.

Od úvodního výkopu oba týmy nenechaly nikoho pochybovat o svých kvalitách a mohly jsme tak sledovat napínavou a strhující podívanou až do samého konce. Ač Anglie, z pohledu skóre, tahala celý zápas za kratší konec, šlo v prvním poločase o velmi vyrovnaný boj s lepší efektivitou na straně Les Blues, v podobě dvou pětek ve 14. a 39. min.

Ve druhém poločase Anglie měla územní převahu a míč častěji v držení, nicméně stále narážela na velmi dobře organizovanou francouzskou obranu. Když v 47.min. zúročila Anglie svou aktivitu položenou pětkou, zdálo se, že Francie se bude muset obávat o vítězství.

Angličané nadále byli velmi aktivní, ale v 60.min. udeřila opět Francie. Kdo jiný než kouzelník s číslem 9 a hráč roku 2021 Dupont položil krásnou pětku. Od této chvíle Les Blues kontrolovali hru a dokráčeli si pro pohár Six Nation, vč. Grand Slamu.

Oslavy na stadionu byly velkolepé, troufám si říct, naprosto srovnatelné s finále RWC a jsem rád, že jsem mohl být u toho. Prostě neopakovatelný zážitek.

Francie v letošním Six Nations hrála opravdu velmi dobře, snad jen zápas s Walesem v Cardiffu je zastihnul ve slabším rozpoložení. Tým hrál v téměř nezměněné sestavě a opíral se o tahouny jako byli Alldritt, Dupont, Ntamack, Fickou, ale je těžké nejmenovat všechny, protože celý tým hrál velmi kompaktně. Neumrtvoval míče v racích, mlýnovka s útokovkou se zbytečně nezbavovaly míče častými kopy. Především hráli rychlými přihrávkami moderní ragby s tlakem na ne vždy zformovanou obranu soupeře. Vzpomeňme na podzimní zápas s All Blacks. Jen doufejme, že jejich forma se udrží a bude ještě gradovat, resp. vyvrcholí na WRC, které se příští rok koná na jejich domácí půdě.

Anglie svým způsobem zklamala. Předvedená hra neodpovídala jejich ambicím. Jistě, budují tým na blížící se WRC, ale bohužel Eddie Jones začal mladé anglické talenty zařazovat do týmu příliš pozdě. V podstatě až v letních přípravných zápasech 2021. Od japonského WRC stále lpěl na zavedených oporách (bratři Vunipolové, Farrell, Ford, Youngs) kde, po mém soudu, jejich forma vrcholila. Talenti anglického ragby, jako M. Smith, Dombrandt, Randall atd., neměli tolik příležitostí přičichnout k velkému ragby a získat cenné zkušenosti pro další rozvoj anglického týmu. Např. M. Smith si říkal svými výkony o pevné místo v sestavě od r. 2019, ale pořádnou příležitost dostal až v podzimních mezinárodních zápasech 2021. Svými výkony však ukázal svou extra třídu a nebojím se ho označit za nejlepší útokovou spojku současnosti. Jeho smůla je, že nemá k sobě na pozici mlýnové spojky takové hráče jako je A. Dupont nebo Aron Smith. Zkušený Youngs a mladý Randall mu nejsou plnohodnotnými sekundanty. Youngs pomalu rozehrává míče z raků a Randall příliš kope.

Irové šlapali Francouzům na paty a kromě prvního zápasu, právě s Francií, dokazovali, že jejich podzimní výkon proti All Blacks nebyl náhodný. Myslím si však, že je čeká zásadní generační obměna a nezbývá než jim přát, aby na WRC byly jejich „starší“ opory ( Sexton, O’Mahony, Furlong, Murray…)  zdravotně a herně v optimální kondici.

Wales jako obhájce loňského titulu hrál asi v největším útlumu. Určitě se na tom podílela četná zranění, přesto se očekávalo podstatně více. Vyhráli, těsně, pouze jeden zápas se Skoty. Zároveň participovali na jednom z největších překvapení posledních ročníků Six Nations. Samozřejmě mám na mysli zápas s Itálií.

Skotové začali dobře a porazili motivovanou Anglii. S Irskem a Francií neměli moc šancí si poradit, ale zápas s Walesem jim utekl zbytečně. Asi zahráli své současné maximum.

Poslední účastník Six Nations Itálie vykazuje stále se lepšící herní projev. Ve většině zápasů hrála rovnocennou partii, ale nedokázala své snažení přetavit v kýžené body. Jejich hra není nudná, hodně hrají rukama. Nicméně, v obraně nejsou dostatečně rychle na svých místech a z toho těžili jejich soupeři. Pokud jsem zmiňoval jejich stále se lepšící herní projev, tak ten zúročili naplno v posledním zápase s Walesem. Minimalizovali chyby, dobře organizovali obranu a díky nedisciplinovanosti Velšanů dokázali bodovat z nabídnutých trestných kopů. V samotném závěru  zápasu, kdy Wales se cítil jako vítěz a vyhlížel „třetí“ poločas, se blýskla nově vycházející hvězda nejen italského ragby, Capuozzo, který úžasnou individuální akcí zajistil senzační vítezství pro Itálii. Domnívám se také, že tímto Itálie snad ukázala některým pochybovačům, že do Six Nations patří a ačkoli fandím gruzínskému ragby, nemyslím si, že by mohlo Itálii plnohodnotně nahradit.

Six Nation je letos již minulostí a těšme se na další ragbyové svátky letošního roku.

Vážení přátelé a příznivci ragby, z Paříže Petr Kacíř (Malý Řízek)