Může amatérské ragby proniknout mezi světovou špičku?

(Karel Gaman) — Poslední zápasy týmů, které figurují v první desítce světového žebříčku, případně řekněme do 12. místa, se vyznačují takovou fyzickou intenzitou, že pro amatérské ragby je prakticky nemožné se jí přiblížit, natož se mezi tyto super týmy prosadit.

Kdo viděl víkendový zápas Nového Zélandu s jihoafrickými Bulls nebo utkání Austrálie s Japonskem, nemluvě o většině zápasů nové soutěže Nations Championship, které proběhly v červenci, a může jejich úroveň srovnávat, dochází k závěru, že plány mnoha zemí proniknout na rozšířené mistrovství světa a na něm uspět mohou být spíše snem než reálným cílem.

Proti zmíněným zápasům můžeme postavit například utkání USA v. Argentina XV, které hráli hráči rozvojových reprezentačních výběrů, proto blízcí amatérskému ragby. To utkání bylo plné chyb a chaotických situací a z hlediska herní kvality představovalo úplně jinou úroveň. Právě takový kontrast bije do očí.

Fyzická intenzita zápasů nejlepších světových týmů navíc v jejich průběhu prakticky neklesá. Trvá od prvních minut až do konce. Zásluhu na tom má mimo jiné možnost vystřídat až osm hráčů, což se týká především roje, který nese během zápasu největší fyzickou zátěž. I to je argument proti návrhům některých expertů omezit střídání na minimum.

Jejich argumentem je potřeba snížit fyzickou intenzitu střetnutí a tím omezit počet zranění. Průběh většiny zápasů však podle mého názoru ukazuje, že zranění nejsou zdaleka pouze důsledkem fyzického vyčerpání hráčů a často vznikají v důsledku konkrétních herních situací či náhodného střetu.

Pamětníci si jistě vzpomenou na pravidla z padesátých let, kdy o vystřídání zraněného hráče musel rozhodovat neutrální lékař. Mnozí tehdejší hráči zranění raději utajovali, pokud to bylo v jejich silách, a ošetření vůbec nevyžadovali. Pokud by se počet střídání znovu výrazně omezil, je docela možné, že by mnoho zraněných hráčů opět pokračovalo ve hře.

Pro srovnání přinášíme pohled Eduarda Krütznera, zvaného Medák, jednoho z nejúspěšnějších bývalých československých reprezentantů, na první kolo Poháru ragby XV 2026. Jeho poznatky jsou v tomto kontextu až překvapivě výmluvné:

Skupina A: Říčany v. Slavia, utkání nebylo odehráno, trenéři Slavie, rozumně zápas skrečovali, protože jejich hráči, neprošli potřebným tréninkovým procesem.

Tatra v. Praga 20:19, oba týmy hrály bez řady opor a vrcholem bylo, když kopáč Pragovky v poslední minutě utkání, neproměnil kop po pětce proti bráně. Řada žlutých karet, jedna červená a to nejhorší, vážné zranění hráče Pragy (zlomenina nohy).

Současné ragby, je rozhodně nejnáročnějším kontaktním, kolektivním sportem, který vyžaduje od hráčů, špičkovou fyzickou zdatnost, odvahu a hlavně sebedůvěru, kterou získá pouze vědomím, že je ve formě a na sezónu dobře připraven. Určitě by bylo záhodné, aby si metodická komise dotazem u trenérů ověřila, kolik tréninkových jednotek, absolvovali hráči, před Pohárem a jaké byly počty hráčů na trénincích. Bude určitě nemile překvapena.

Skupina B:Sparta v. Dragon Brno, 53:8, vysoká porážka Brňanů, kteří do Prahy přijeli jen se 16 hráči, takže ve druhém poločase, bylo na hřišti, několik belhajících se hráčů, které neměl kdo vystřídat.

Donau Vídeň vyhrála vysoko nad Béčkem Tatrovky 48:8.

První kolo jasně potvrdilo, že zahájit sezónu, bez náležitého systematického tréninkového procesu, bylo zásadní chybou, která rozhodně negativně ovlivní výkonnost a formu všech hráčů, na celou podzimní sezónu, zejména pak reprezentantů.