Čtení na léto

Ragbyový klub vzal mladého autistu pod svá křídla

Převzato z ABC, autor Barbara Miller

Mladý muž běžící po ragbyovém hřišti se dnes už nepodobá tomu stydlivému a neohrabanému teenagerovi, který se před několika lety hlásil do ragbyového klubu University of Queensland s neobvyklým požadavkem. Dvaadvacetiletý Connor Whelan vypadá šťastně a sebejistě, když si potřásá rukou se soupeřem.

Hlavní trenér týmu Paul Farmer si stále dobře pamatuje nervózního autistického chlapce, který přišel s otcem a požádal o něco, co mu velmi scházelo. „Přišel s potřebou být součástí týmu, součástí ragbyové rodiny a ragbyové kultury a to je něco, co jsem, myslím, v klubu dosud nezažil,“ říká trenér Farmer.

V klubu se nikdy předtím nesnažili integrovat někoho s postižením, ale rozhodli se to zkusit. „Po čtyřech letech ho neopustíme, ovládá všechno,“ říká pan Farmer.

„Connor se neintegroval přes noc,“ podotýká otec Michael Whelan, „původně jsme chtěli, aby si Connor našel jinou životní vášeň.“

Ve škole byl Connor šikanován a z ragbyových zápasů byl vyloučen. „Nikdo mi vlastně nepřihrál, kluci na mě byli hrubí, mysleli si, že nejsem dost dobrý,“ říká Connor a jeho matka Helen přiznává, že by ji ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že Connor bude hrát ragby: „Myslela jsem si, že pro Connora může být malý šachový klub nebo klub deskových her krásným výchozím bodem pro jeho potřebu být součástí nějakého společenství.“

Jenže Connor nechtěl nic jiného než ragby a tak se do UQ Rugby přihlásili.

V počátcích Connorovi rodiče navštěvovali každý trénink a byli značně nervózní, „Byli jsme asi dost intervenční,“ říká Connorův otec. „Opravdu jsme často zasahovali, ale museli jsme vysvětlovat Connorovy potřeby, co může dělat,“ dodává paní Helen. „Trpěli jsme velkou úzkostí pokaždé, když Connor vstoupil na hřiště, kvůli pověsti školy, kvůli všemu předchozímu šikanování, kvůli předchozímu nedostatku začlenění, kvůli nejistotě, jak ho jeho spoluhráči přijmou,“ přiznává pan Whelan.

Systém je nastaven tak, aby vyhovoval Connorovi, ten má na sobě červený dres, který soupeři signalizuje, že by měl být atakován šetrněji než ostatní hráči. Vypadá to jako překážka, ale hráči se shodují, že je to spíše bonus. „Je tu spousta lidí, kteří jsou lepšími hráči a lepšími lidmi, protože hráli s ragby s Connorem,“ soudí trenér James Shand, „Tato nezvyklá situace je nutí přemýšlet víc než jen o sobě, musí myslet na jiného člověka a jeho potřeby, a to je v podstatě život obecně … a naučili se to díky Connorovi.“

Connorova rodina nemůže být šťastnější, ohromena tím, že Connor je brán jako „jeden z těch chlápků.“ „Byli jsme opravdu ohromeni, že kluci začali přemýšlet jinak – že je to příležitost být lepší,“ říká pan Whelan, „Hoši jsou hoši a rádi si dají pár piv a Connor je účastníkem, ne maskotem, předtím, než vstoupil do klubu, téměř neměl žádný společenský život,“ řekl Connorův mladší bratr Lachie, „Být doma s rodinou, to byl jediný vztah, který měl.“

Connor ví, že má štěstí, že má rodinu, která mu pomohla splnit sen a že našel druhou rodinu v ragbyovém týmu University of Queensland. „Jsem velmi vděčný za příležitost, kterou jsem dostal,“ říká Connor, „a mám ještě jednu, dostal jsem nabídku trénovat nový tým pro děti se zdravotním postižením.“