Příběh jubilanta II.

Panta rhei, pravil antický filosof Hérakleitos, vše plyne, a nejvíc ta potvora čas. A tak jsme, aniž jsme si to vůbec připustili jako fakt, na konci října a před silvestrem oslavili už sedmdesátiny dvou klubových činovníků a předali jim nejvyšší vyznamenání ČUS. 25. října slavil sedmdesát dřívější funkcionář a stále ještě trenér Ladislav Kozubík, známější pod přezdívkou Boby a 29. prosince trenér Oleg Kubala, kterého nikdo neosloví jinak než Pacane. Oba obdrželi Medaili za práci ve prospěch tělovýchovy a sportu. Dnes čtenáře seznámíme s druhým z nich.

Pacane, přibliž čtenářům, jak ses dostal k ragby

Pamatuju si to úplně přesně, 26. července 1969 jsem na vandru potkal v osadě Hell’s Devils u Frýdlantu nad Ostravicí kamaráda trampským jménem Beča, občanským Břeťa Fikáček. A ten mne přemluvil, abych se šel po prázdninách podívat na trénink ragby. Že bych byl zrovna nadšen, protože jsem byl aktivní judista, to se říct nedá, ale nevyhov kámošovi, slib je slib.

A tak jsem v úterý 16. září šel na školní hřiště základní školy na Kollárově ulici to ragby omrknout. Celkem se mi to líbilo a trenér Karel Gaman mne ukecal, abych přišel i na další trénink. Dopadlo to tak, že v sobotu 20. září už jsem na Zbrojovce v Brně Za Lužánkami na sebe poprvé navlékl ragbyový dres a byl jsem chycen. Ještě skoro rok jsem po ragbyovém tréninku chodil na trénink juda, ale potom si mne naplno získalo ragby. Byla tu výborná parta a velká sranda.

Tys pak byl v Dukle Přelouč, že?

Jo byl, narukoval jsem v červenci 1971, ale hrál jsem jen za béčko, a to ještě, když mi to velitel roty dovolil.

Když ses vrátil z vojny, přemluvil tě Karel Gaman, abys dělal trenéra mládeže…

No to byl hrozný kolotoč, práce, trénink týmu mužů, k tomu trénink žáků a v roce 1987 k tomu ještě přibyla stavba rodinného domu. Pak postup do nejvyšší soutěže, tehdy 1. ligy, a to po nejhorším úrazu, který jsem měl – zlomenině kotníku. Pak už to nešlo všechno utáhnout: zápasy, tréninky a zápasy mládeže, zaměstnání a stavba domu. Něco muselo jít stranou, vzhledem k věku to byla moje vlastní hráčská éra.

Pak se už pomalu blížil důchod…

Jo, jo, po roce 1990 to ještě bylo zaměstnání a trénování mládeže a po roce 2010 konečně jen práce s mládeží.

Pojďme ještě zpátky k tvé hráčské kariéře

Tak moje postava mne předurčovala ke hře v 1. řadě roje, nic jiného jsem nehrál. Co se týče úspěchů tak tam řadím to, že jsem po zlomenině kotníku hrál nejvyšší soutěž a v roce 1988 získal bronzovou medaili za 3. místo v 1. lize.

Pacan v utkání proti Czarnym v Bytomi

A co tvoje kariéra trenérská?

Jednoznačně mistrovský titul juniorů v roce 1994 a to mohu říci, že jsem měl prsty i v mistrovském titulu kadetů o rok dříve. Ke konci 90. let jsem převzal družstvo mužů a za úspěch považuji, že jsem je přivedl po deseti letech v nižší soutěži zpět do 1. ligy. Jenže pak se nedařilo, zase jsme vypadli a já jsem byl odvolán.

Vrátil jsem se k mládeži a s velkou pomocí trenéra Bystrce Laca Horáka jsme se společenstvím hráčů Havířova, tvořili páteř týmu, Mariánských Hor, Zlína a Bystrce vybojovali 3. místo v celostátní juniorské lize 2005/2006. Zvláštností toho společenství bylo, že nemělo ani jeden společný trénink a do zápasů nikdy nenastoupilo ve stejném složení.

Za úspěch také považuji, že jsem v mládežnických družstvech trénoval budoucí reprezentanty Lukáše Rapanta, Patrika Lerocha, Radima Fajkuse, Jardu Tomčíka, Pavla Indráka, Lukáše Macháčka, Martina Havlíčka a našeho dnešního šéftrenéra a sportovního ředitele klubu Patrika Kovácse.