Několik postřehů ze zápasů nejvyšší mezinárodní úrovně

Milí přátele rugby,

dovolte mi, abych se s vámi podělil o několik postřehů z právě probíhajících po koronavirové pauze dlouho očekávaných zápasů na té nejvyšší mezinárodní úrovni. Mám na mysli zejména zápas Wallabies v. Francie a Springboks v. Lions. Samozřejmě jsou tu i další zajímavé zápasy: All Blacks s Tongou a Fidži, Wales s Argentinou nebo Anglie s USA či Kanadou. Nicméně prvně jmenovaná klání mají punc té nejvyšší kvality se vším, co je s takovými top zápasy spojeno.

Nejprve bych chtěl upozornit na opakující se nešvar a to je pozápasové komentování výkonu rozhodčích či stávajících pravidel hry, bohužel těmi nejpovolanějšími jako jsou Eddie Jones a Warren Gatland

Když Anglie prohrála finále RWC 2019 v Tokiu, přišel Eddie Jones s myšlenkou, že by se měl omezit počet střídaných hráčů údajně proto, že čerství hráči příliš ovlivňují kvalitu hry. Ve skutečnosti pravým důvodem bylo, to že Springboks měli kvalitnější lavičku než Anglie a tedy i po vystřídání řady opor se to na kvalitě jejich hry neprojevilo.

Je s podivem, že taková persona jako je Eddie Jones otevře podobnou diskusi. Haed coach jeho formátu by měl přijít s analýzou toho proč Angle ve finále neuspěla. Místo toho se otevírají zástupné problémy, aby se dal zdůvodnit finálový neúspěch. Smutné je na tom to, že to velmi připomíná prostředí fotbalu, jehož vnitřní i vnější kultura je rugby na hony vzdálená.

Ve stejné dimenzi nyní komentoval Warren Gatland neúspěch Lions po prohraném prvním zápase se Springboks. Šlo o incident ve 21. Minutě, kdy Faf de Klerk dostal žlutou kartu za nebezpečnou skládku, a to, že ramenem zasáhl oblast krku skládaného. Warren Gatland po zápase komentoval situaci, tak že de Klerk měl obdržet červenou kartu, neboť dle jeho názoru šlo o přímý atak na hlavu soupeře. Pomiňme, že zcela zjevně nemá Warren Gatland pravdu. Nicméně celé to evokuje situaci, kdy se snaží odvést pozornost o pravé příčiny neúspěchu Lions v tomto zápase. Takovéto chovaní velmi nemile připomíná již zmiňované prostředí fotbalu. Ne já, ale všichni ostatní jsou vinni za můj vlastní neúspěch. Gatlandovi naprosto schází jakákoli sebereflexe. Vůbec nezmínit, že velmi brzy nato Springboks dostali další žlutou kartu a Lions měli převahu dvou hráčů na hřišti, kterou však nedovedli bodově nijak zužitkovat. Naprosto pominul fatální chybu Owena Farrella, po které Lions inkasovali první pětku. Stejně tak pominul velmi slabý výkon hráčů na klíčových pozicích týmu - mlýnové a útokové spojky (C. Murray, O. Farrell). Místo toho Gatland komentuje (a to vemi mylně) rozhodnutí TMO. Domnívám se, že takové vystupování do rugby nepatří. Jak jsem se již zmínil, „smrdí“ to fotbalovými „móresy“ a to poravdu v rugby nechceme. Nakonec si neodpustím poznámku, že Springboks byli opravdu skvělí v obraně a trestali chyby Lions, což W. Gatland jaksi zapoměl zmínit. Duo Faf de Klerk a Morné Steyn jasně přehráli duo Conor Murray a Owen Farrell.

Pokud se podíváme na na zápas Wallabies v. Les Bleus, mohu s potěšením konstatovat, že šlo o utkání skutečné extra třídy. Nabídlo fanouškům rugby absolutně vše co můžou od takového klaní očekávat a podotýkám, že jen v tom dobrém.

V první řadě, všechna tři utkání byla do počátku do posledních sekund extrémně napínavá, strhující a plná bojovnosti. Oba týmy prezentovaly rychlé moderní rugby. Rucky byly pouze prostředkem pro založení další fáze hry, nikoli pro její zastaveni, jak jsme tomu, bohužel, často svědky v britském či irském rugby.

Francouzi zcela jasně ukazují, že na RWC 2023 se s nimi musí velmi vážně počítat. Předvedli, i bez hvězd Ntamacka a Duponta, že jsou schopni porazit kohokoli. To, jakým způsobem zapojili mladé talenty do budování národního týmu, je opravdu příkladné. Eddie Jones by se mohl inspirovat tímto přístupem, zejména proto, že anglické rugby takových talentů má opravdu velkou zásobu, ale snad i v Albionu se blýská na lepší časy, viz nominace proti USA a Kanadě.

Wallabies také budují nový tým a potřebují se vyhrabat z herní krize a být více než důstojným soupeřem nejen pro All Blacks a Springboks. Po neúspěchu na RWC 2019 vidíme mnoho nových tváří. Herní projev pod vedením novozélandského trenéra Dave Rennieho je velmi nadějný. Tým na mně působí velmi kompaktně a věřím, že předvede další pěkné výkony v nacházejícím Championship, který se opět odehraje ve „staré“ sestavě, tedy včetně Springboks.

V australských médiích se spíše objevovala kritika Wallabies, že nejsou schopni snadněji přehrát céčko Francie, čímž naráželi na absenci některých top hráčů Bleus. Nicméně, součástí této diskuse bylo hlavně to, co musí Wallabies udělat lépe, aby uspěli. To jsem třeba po zápase Lions se Springboks zcela postrádal.

Wallabies poslední zápas dotáhli do vítězného konce s notnou dávkou štěstí, ale to, jak víme, patří jen připraveným. Zde bych se rád zastavil u momentu, který výraznou měrou ovlivnil průběh zápasu. Tím momentem bylo vyloučení Mariky Koroibete za nebezpečnou skládku v samém úvodu zápasu. Domnívám se, že v tomto případě šlo o velmi přísné posouzení celé situace. Z mého pohledu měl být nařízen trestný kop bez karty. Nešlo v žádném případě o přímý atak na krk či hlavu skládaného hráče. Celá situace vyplynula z pohybu obou hráčů. Nemůžu také nezmínit trochu teatrální grimasu francouzského hráče, kterou mu rozhodčí spolkli i s navijákem. Jen by mně zajímala reakce třeba Nigela Owense, pokud by byl na hřišti. V té souvislosti je třeba se podívat jak rozhodčí přistupovali (ne)konzistentně k dalším dvěma situacím. Tou první byl kontakt při položení první pětky Bleus. Hráč s míčem skládajícího hráče atakovat loktem do oblasti krku. Evidentně nešlo o povolené „odmítání“. Hráč s míčem měl loket v úrovní krku soupeře a nárazem lokte do jeho krku eliminoval jeho skládku. Druhá situace – vysoká skládka hráče Bleus, kdy paží přímo zasáhl hlavu skládaného. Rozhodčí nařídil „pouze“ trestný kop. Domnívám se, že pokud by rozhodčí posuzovali zmíněné dva zákroky Bleus konzistentně, mělo jít prvním případě o neuznání pětky a trestný kop ve prospěch Wallabies, ve druhém případě o udělení žluté karty. Možná se mýlím a můj pohled na tento incident není zcela „košer,“ ale v kontextu posouzení skládky Mariky Koroibete se tomu neubráním.

Nicméně, je obdivuhodné, jak se Wallabies v průběhu zápasu vyrovnali s tímto hendikepem a je třeba vyzdvihnout roli kapitána Michalea Hoppera, který nezměrnou bojovností a vynikající hrou strhnul ostatní k výbornému výkonu.

Závěrem musím konstatovat, že v klaní Wallabies v Bleus nezvítězil ten lepší, ale ten, který měl v dané chvíli o fous více štěstí. Tímto chci jen říct, že oba týmy byly opravdu velmi vyrovnané a to, že se nakonec misky vah převážily na stranu Wallabies, pro Blues neznamená neúspěch, naopak velký příslib pro následující období. Můžeme se jen těšit jak Bleus zahrají proti All Blacks v letošních podzimních testech (20. listopadu) a také na jejich výkony v Six Nations 2022.

Sportu zdar a rugby zvlášť.

Malý Řízek (Petr Kacíř)