Přečetli jsme jinde

Na zajímavý rozhovor jsme narazili při pravidelném surfování po stránkách českých klubů a zaujal nás rozhovor s hlavním trenérem Pragovky, kterým je Jihoafričan Ntando Gugu Manoysha. Zaujala nás hlavně ta část rozhovoru, která má obecnou platnost, a to o spolupráci s rodiči a hlavně o vztahu s  hráči končícími s aktivní činností. To, co trenér v Pragovce přezdívaný Biza říká, v plné míře platí i pro náš klub. I u nás pro téměř všechny končící hráče platí: „Užil jsem si s ragby, ale teď už už po mně nic nechtějte, skončil jsem s vámi!“

Musím přiznat, že nad otázkou, jak prohloubit vazby v rámci klubu, přemýšlíme docela dlouho, ale ne úplně úspěšně. Podle toho, co říkáš, je tedy cestou udržovat neformální vztahy, nejde tady o velké „tmelící“ akce…

Přesně tak, diskuze na bázi důvěry. Když jsem ještě trénoval v Africe, měl jsem na starosti školu s 500 chlapci. Mým úkolem bylo znát každého z nich, jejich osobnost, poměry, z kterých pochází a setkat se s jeho rodiči. Nejlepší způsob, jak mít mladého kluka pod kontrolou je znát jeho rodiče. Například, když je ti 15 a neobjevil ses několikrát na tréninku, to nejjednodušší co můžu udělat, je zavolat tvému tátovi a zeptat se ho, co se děje. A tohle je něco, o co by se v našem klubu měli starat právě Luděk, Pavel a Roman. Výhodou je, že většina rodičů našich svěřenců Pragovku milují – měl jsem možnost se již s řadou z nich pobavit a všichni se vyjadřovali podobně. Teď je na nás toto pouto posílit. Jsem toho názoru, že špičkové ragbyové země jako Francie, Anglie, Jižní Afrika, Nový Zéland tohle umí velice dobře a je to i důvod, proč na té špičce jsou.

V českém prostředí jsem několikrát zaslechl, že buď můžete mít klub zaměřený na výkonnost anebo na komunitu. Ovšem podle toho, co říkáš, jedno bez druhého není možné…

Přesně tak, tyto dvě věci nelze oddělit. V amatérském prostředí si každý hráč projde určitým vývojem. V životě nastane složitější období, často mezi 13. a 20. rokem života, kdy se člověk sám sebe ptá, „opravdu to ragby chci dělat celý život?“. A potom často ta zásadní věc, která je u hry udrží, jsou rodiče. Takže pokud získáte rodiče, udržíte si i hráče. Pokud je ale vše pouze o výkonech a rodiče nejsou na vaší straně, pak hráče ztrácíte. A kromě rodičů ještě musím zmínit bývalé hráče. Byl bych rád, kdybych jich v klubu viděl více. Velmi často hráči, činovníci, rodiče atd. jsou motivováni posunout klub dál, než kde byl, když v něm začínali. Všichni tihle bývalí hráči roky pracovali na tom, aby přinesli klubu úspěchy a dostali ho dál. A proto to jsou bývalí hráči, kteří by měli dohlížet nad tím, jak se zachází s jejich odkazem. Praga mnohokrát zvítězila, a kdyby najednou skončila poslední, starší hoši by měli přijít mezi hráče a poukázat na to, že tohle není Pragovka. Měli by na ty mladší vyvíjet tlak.

Pokud se bavíme o vyvíjení tlaku, předpokládám, že tím máš na mysli konstruktivní kritiku a podporu, ne pouhé obviňování a stížnosti, říkám to dobře?

Jednoznačně, myslím to v pozitivním duchu. A takové případy tu máme. A i když pak někteří mladí na to reagují slovy „a je to tu zase, báchorky o tom, jak všechno bylo dřív lepší, jak se hrálo a trénovalo tvrději“, jsem za to rád, protože to ukazuje tu vášeň. Ukazuje to tu sounáležitost s klubem. Proto je v týmu řada synů, mladších bratrů a vnuků bývalých hráčů.