Mají veřejné komentáře dostat arbitry pod větší tlak?

Vážení a milí přátelé rugby, v dnešním sloupku chci komentovat mediální marasmus v souvislosti s probíhajícím trojutkáním Springboks v Lions. Již v předešlém komentáři k zápasu Jižní Afrika „A“ v. Lions jsem zmiňoval „ublíženecké“ reakce Warrena Gatlanda, hlavního kouče Lions. Nyní, po druhém utkání obou celků, se strhla neuvěřitelná mediální smršť, která stále trvá.

Stavidla, v reakci na zmíněný komentář Warrena Gatlanda, podle mého mínění nevhodných komentářů, významně zvedl Rassie Erasmus detailním rozborem „pochybení“ trojice rozhodčích na hřišti včetně video rozhodčích (TMO). Jeho příspěvek se šířil medii a sociálním sítěmi rychlostí blesku a generoval nekonečné množství komentářů a rozborů od fanoušků obou táborů, bývalých významných hráčů, rozhodčích i široké ragbyové veřejnosti. Nehodlám se věnovat tomu, co bylo napsáno, zda to mělo relevantní obsah a na čí straně je pravda.

Chtěl bych se podívat na celou situaci z hlediska rugby jako takového. Z hlediska toho, čím se rugby odlišuje od ostatních sportů, zejména v hodnotové rovině.

Rugby bylo a je založeno na nezpochybnitelném respektu k soupeři a rozhodčím. V  poslední době vidíme na vrcholové úrovní rozmáhající se diskuze hráčů s rozhodčími. Snad se mnou budete souhlasit, že přeborníky v tom jsou Owen Farrell, Jonathan Sexton, Sergio Parisse a další. Stále musí platit, že hráč, respektive kapitán, pouze poslouchá výklad rozhodčího, přijme jeho rozhodnutí kývnutím hlavy, sdělí svému týmu obsah rozhovoru a stanovisko rozhodčího na danou situaci a hra pokračuje dále.

Množí se reakce hráčů, pokud se domnívají, že došlo k porušení pravidel a rozhodčí na to nereagoval, gestikulací rukou či jinými nonverbálním projevy. Na takové projevy by mělo reagovat vedení World Rugby a podobné chování by nemělo být rozhodčími tolerováno.

Další, neméně znepokojivou kategorií, jsou pozápasové komentáře činovníků, trenérů a hráčů k výkonu rozhodčích nebo doporučení TMO. Vypadá to, jako by autoři těchto komentářů chtěli dostat arbitry pod větší tlak, aby se v dalších zápasech více přikláněli k výkladu pravidel podle komentátorů. Celé to na mne působí dojmem, že se soutěží o to, kdo byl více poškozen rozhodčími, případně dalšími okolnostmi.

Je však patrné, že takovéto „výlevy“ strhávají k různým často nesportovním komentářům značný počet tu více tu méně zaujatých příznivců rugby.

Word Rugby by se mělo toto situací vážně zabývat, dokud je čas a nedopustit, aby se toto stalo „standardem,“ i když je mi jasné že v době informační exploze elektronických médií a sociálních sítí to lze přirovnat k boji Dona Quichota s větrnými mlýny.

Nechtěl bych být zlým prorokem, ale nerad bych se dočkal toho, co jsme mohli vidět při letošním mistrovství ve fotbale.

Je s podivem, co se mediálně „točí“ kolem tří přátelských zápasů mezi RSA a Lions. Nepamatuji si, že by se něco podobného dělo po finálových zápasech posledních tří mistrovství světa v rugby.

Ano, v rugby se každý, i ten přátelský zápas, hraje naplno jako by šlo o všechno, ale má se to odbývat na hřišti v duchu fair play a po zápase se mají aktéři odebrat k „třetímu poločasu.“ To platí stejně tak pro týmy, jako pro jejich příznivce.

Profesionalizace rugby posunula tento sport neuvěřitelně dopředu po stránce herní, taktické, přípravy hráčů atd. To však není důvod, aby se z rugby začaly vytrácet jeho hodnoty.

Sportu zdar a ruby zvláště

Petr Kacíř (malý Řízek)