Collapse Statistika
Přístupy:
Aktuálně je zde: lidí
Collapse Kalendář 2017
Autor MgA. P.Kozubík
Collapse Ragbisté roku 2016
 

Collapse Nabízíme
Půjčování vlajek
10 Kč/den
Collapse Bazar - prodám
Tyto nové kopačky a mnoho dalších věci nyní najdete v rubrice 
Collapse Neschází ti něco?
The Weather Channel

Čtení na léto: Nigel Owens trpí bulimií
Út, 01.Srpen 2017 v 17:46
Autor: (gak)

Mezinárodní rozhodčí Nigel Owens trpí bulimií

Známý rozhodčí světové třídy Nigel Owens odhaluje svůj nekončící boj s bulimií – jednou z poruch stravování.
 
(Převzato z BBC Wales)
 
 
 
 

V mém životě bylo několik „prvenství.“

 
Jako rozhodčí ragby, jednoho z nejvíce „macho“ sportů na zemi, jsem byl první, který přiznal, že je gay.
 
V naději, že oslovím i další mladé lidi, kteří bojují s psychickými problémy, jsem byl také jedním z prvních sportovců, kteří promluvili otevřeně o nejpolitováníhodnějším činu svého života - pokusu o sebevraždu. Jednoho rána ve věku 26 let jsem nechal dopis pro své rodiče, že nemůžu dále pokračovat, zoufale jsem chtěl, aby to všechno skončilo. Předávkoval jsem se léky a čekal na konec. Doktoři mi později řekli, byl jsem jen 20 minut od smrti, když jsem byl letecky dopraven do nemocnice policejním vrtulníkem. Takže jsem dostal druhou šanci. Byl jsem rozhodnut svou zkušenost využít k pomoci jiným.
 
Což mě přivádí k dalšímu "prvenství," nikdy v minulosti jsem nemluvil o tom, že trpím bulimií, ale s poruchou stravování bojuji dodnes. Bulimií trpím od 18 let, jedná se o poruchu příjmu potravy, kdy se člověk přejídá a pak vyvolává zvracení. Bylo to tajemství, se kterým jsem se stále bojoval i v době, kdy jsem rozhodoval zápasy mistrovství světa v roce 2015. A nejsem sám. Poruchy příjmu potravy způsobují nejvyšší míru úmrtí než jakékoli jiné psychické poruchy a odhaduje se, že jimi trpí přes 1,6 milionů lidí ve Velké Británii z toho 400 tisíc mužů a chlapců. A toto číslo roste. Důvody se liší od osoby k osobě; fyzický vzhled, nadměrné cvičení, sportovní úspěch a neúnavné útoky rozervaných individuí na sociálních sítích a tak dále.
 
Když jsem před třiceti lety vyrůstal v malé vesničce Carmarthenshire na západě Walesu, sociální sítě neexistovaly. Měl jsem radostné dětství s láskyplnými rodiči, prarodiči, strýci a tetami. Šlo mi to ve škole, miloval jsem rybaření a samozřejmě ragby. Všechno tak normální!
 
 
Ale když jsem začal dospívat, věci se změnily. Začal jsem si uvědomovat, že jsem jiný, že "něco je špatně." Ve světě, ve kterém jsem vyrostl, si najdeš holku, oženíš se, máš děti, staneš se prarodičem ... tak to prostě na světě chodí. Ale mě přitahovali muži a nevěděl jsem, co se to děje. Bylo to naprosto cizí. Neměl jsem tušení, co je homosexuál, s gayem jsem se ještě nikdy nesetkal. Zoufale jsem se snažil to potlačit, štvalo mě, že vlastně lžu svým rodičům, lidem, na kterých mi nejvíce záleželo, což bylo proti všemu, co mě učili.
 
 
Začal jsem být velmi deprimovaný. K tomu přidejte skutečnost, že jsem měl nadváhu, asi 105 kg. Obezita mě tížila a myslel jsem si, že nikdo z těch, které jsem považoval za atraktivní,si mě nikdy nevšimne, když jsem tlustý. A tak se to začalo zhoršovat. Jídlo jsem měl strašně rád, jedl jsem všecno, co jsem viděl a pak to šel to na toaletu vyzvracet.
 
Trpěl jsem mírnou kolitidou, zánětem tlustého střeva, takže jsem to používal jako ideální výmluvu, když jsem musel často na záchod. Lhal jsem a byl jsem mazaný, což jen zhoršilo moji depresi. Zanedlouho jsem vyloučil každé jídlo, které jsem snědl. Za čtyři měsíce jsem ztratil skoro 32 kilo. Nikdo neměl o ničem tušení. Běhal jsem a trénoval hodně a moji přátelé a rodina viděli, že normálně jím, takže to vypadalo, že jím dobře. Trénoval jsem tvrdě, navenek jsem vypadal fit a zdravý. Poruchy příjmu potravy by nikoho ani nenapadly. V té době o těch věcech nebylo moc povědomí, a když, tak to bylo spojeno s mladými dívkami. Mezitím jsem se dostával ještě víc do víru deprese a sebepoškozování.
 
 
Cítil jsem se příliš hubený a myslel jsem si, že když budu hubený, mě nikdo nebude považovat za přitažlivého. Tak jsem začal chodit do posilovny a začal užívat steroidy. Stal jsem se na nich závislý na dalších sedm osm let. Problémy s psychikou, deprese ze sexuality, bulimie a steroidy - můj život se stal neúprosnou noční můrou. Byl jsem zlomený.
 
Nikdy si neodpustím to, co jsem způsobil svým rodičům. Představte si, že ráno vstanete a zjistíte, že máte na stole dopis na rozloučenou, naprostá panika, že už nikdy neuvidíte svého syna.
 
 
Ale jestli tu byla nějaká útěcha, bylo to v době, kdy jsem se v nemocnici zotavil a rozhodl se, že svůj život změním.
 
Snažil jsem se vyrovnat s tím, kdo jsem, přestal jsem užívat steroidy a snažil jsem se bojovat proti bulimii. Po letech potíží s poruchou stravování, když byla mé milované matce diagnostikována rakovina a lékaři jí dávali rok života, jsem si konečně slíbil, že přestanu. Bylo mi tehdy 36 a ztratil jsem řadu let.
 
 
Nikdy jsem nepožádal o odbornou pomoc, ale poradil jsem se odborníkem v oboru výživy a ten mi sestavil plán stravování. Změnil jsem životosprávu, vypustil z diety sacharidy, jinak jsem trénoval a dostal jsem se do skvělé formy fyzicky a mentálně. Bulimie se zastavila a pracoval jsem na tom, abych udržel svou váhu v rozumném stavu.
 
V roce 2015 jsem dosáhl vrcholu své kariéry - rozhodoval jsem nezapomenutelný finálový zápas mezi Novým Zélandem a Austrálií na mistrovství světa.
 
Jsem oceňovaný jako autoritativní a, doufám, spravedlivý rozhodčí. Když jsem ten den šel na hřiště, nikdo by nevěřil, že bojuji s plíživým návratem bulimie. Během času do mistrovství jsem byl pod obrovským tlakem dosáhnout určité úrovně fyzické přípravy - musíte dosáhnout pokročilé úrovně Yo-Yo vytrvalostního testu (variace testu blesku používaného k měření fyzické kondice).
 
 
Požadavky na kondici jsou extrémně vysoké, zvláště pro někoho ve věku 44 let. Očekává se, že dosáhnete podobné úrovně, jakou mají dvacetiletí hráči. Trénoval jsem těžce, ale věděl jsem, že kdybych mohl shodit čtyři pět kilogramů, mohly by se zlepšit moje šance na absolvování testu zdatnosti. Vzpomínám si, jak jsem se díval do zrcadla a přemýšlel: "Sakra, měl bych se toho rychle zbavit."
 
 
Poté, co jsem prošel testem, jsem znovu pokračoval v dobré rutině fyzické přípravy a výživy a šel do světového poháru ve vrcholné formě.
 
Jaká neuvěřitelná čest a zkušenost to byla. Nepískám si, ale rozhodujete ve finále světového poháru, jste považováni za nejlepší na světě. Není to špatné na bývalého zemědělského dělníka ze západního Walesu! A svět od prvního okamžiku, kdy jsem si vzal píšťalku jako 16letý, přijal, že nikdy nebudu hráč.
 
 
Ale další rok tlak ustal a já jsem překročil váhu, bulimie se vrátila. Může to být dvakrát týdně pak měsíce a měsíce nic, tak proč se do toho stále ještě čas od času dostávám? Nevím. Ale to, co vím, je, že pokud nemám kontrolu nad tím, co jím, přijde chvíle, kdy se znovu zhorším. Takže dělám všechno, co mohu, abych se nedostal do této fáze.
 
Těm, kteří jsou postiženi poruchami příjmu potravy a říkají, že s tím nemůžou nic dělat, rozumím, protože vás to přemůže a máte pocit, že s tím nehnete. Ale naléhám na všechny, kteří tím trpí, aby něco dělali - hledali odborné rady, vyprávěli o tom lidem, neskrývali to, nelhali o tom, to je první skvělý krok.
 
Myslel jsem si, že to mám pod kontrolou, ale od natáčení programu Panorama jsem si uvědomil, že nemám. Vrátil jsem se před několika týdny z letního turné v Argentině. Zatímco jsem byl venku, několikrát jsem se zranil - myslím, že proto, že jsem jedl víc, než jsem potřeboval.
 
Byla to kontrola reality. Když mluvím s odborníky, uznávám, že potřebuji něco udělat, mluvit s někým a snažit se to dostat z mého života navždy. Lidé, kteří nikdy neměli poruchu stravování, si nedovedou představit, jak je to obtížné. Není to tak špatné, jako před třiceti lety, ale anii dnes není postoj k poruchám, jako je anorexie dobrý: "Proboha, nebuď hloupý a jez!". Jen kdyby to bylo tak snadné!
 
Po tom všem, co jsem v životě zažil a jako rozhodčí jsem se musel vypořádat s tlakem ve dvou sekundách správně před milióny lidí rozhodnout, myslíte si, že budu dost silný, abych zvládl svou bulimii? Mluvím o tom otevřeně, protože vím, že muži a chlapci mohou vidět jako známku slabosti to, že přiznají, že existuje problém, který nemohou sami vyřešit. Ale to není známka slabosti; Je to znamení velké síly.
 
Na programu Panorama mluvím s profesionálním boxerem Bradleym Prycem, který v minulosti kvůli hubnutí onemocněl. Vidíte tyhle kluky v ringu a myslíte si, že ztělesňují duševní houževnatost a fyzickou sílu. Ale každý z nich může trpět takovými problémy – od ragbyového rozhodčího na světovém poháru, přes mladé dospívající kluky, až po profesionální boxery. Pokud by muži přiznali své vlastní zkušenosti s poruchami příjmu potravy, nalezli byste je ve všech oblastech života a v každém sportu na světě.
 
Nyní se soustředím na absolvování testu způsobilosti pro světový pohár v roce 2019. Jaké budou výzvy, až skončím s rozhodováním a nebudu muset trénovat na něco konkrétního, opravdu nevím. Jedna věc, kterou vím jasně, je, že bulimie nesmí pokračovat. A já jen doufám, že tím, že mluvím o své zkušenosti, mohu pomoci mnoha jiným dospět ke stejnému závěru.
 
Není vždy snadné získat pomoc, kterou potřebujete, když ji potřebujete, takže čím dřív začnete mluvit s lidmi, tím lépe.
 
Collapse Najít na stránkách
Collapse Partneři
Collapse Máme 50 let - klikni na logo
Collapse Mediální partner
Collapse Podpořili naše projekty
Collapse Zveme vás

Collapse Přidej se k nám

Collapse Pozvánka pro veterány